Minařík vs Jablonický, aneb když na pózování záleželo…
Kam se ztratilo pózování?
Status legend, významnost soutěže, forma a neuvěřitelně nádherné postavy stranou… Libora Minaříka a Pavola Jablonického pozná každý skutečný fanoušek kulturistiky v České republice i na Slovensku. Já o nich psát nemohu, jsou tu jiní, kteří zažili jejich soutěžní léta. Zaujalo mne však něco úplně jiného.
Jejich prezentace, ať už během sestav nebo vzájemných porovnávání, byla perfektní. Nedokážu pochopit, kam se tohle vytratilo z kulturistiky. Je tu hodně fanoušků kulturistiky jako jsem já, kterým není ani 30 let. Něco tak mimořádného můžeme zažít pouze formou videí a povedených sérií fotek. Nikdo z nás to nemůže pamatovat, protože součástí 21. století je úplně jiná kulturistika, než jaká existovala v osmdesátých a devadesátých letech.
Posunula se za posledních 30 let kulturistika v něčem, díky čemuž můžeme tvrdit, že je lepší?
Kulturistika je často nuda
Určitě se mezi vámi najde hodně fanoušků kulturistiky. Pokud patříte mezi ty opravdu zaryté fandy, tak pevně věřím, že se několikrát do roka zajdete podívat na soutěž v kulturistice. Ať už je to ve vašem okolí, nebo cestujete stovky kilometrů podívat se na něco, co si opravdu nechcete nechat ujít. Svět kulturistiky se však změnil. Národní šampionáty dříve bývaly opravdovým vrcholem sezóny. Byly k vidění závodníci, kteří byli těmi nejlepšími v republice. Dokážete si představit český šampionát, kde proti sobě soupeří Milan Šádek, Honza Turek, Slavoj Bednář, Dalibor Hájek, Pavel Beran, Tomáš Kašpar, Aleš Bursa, Pavel Koukal, Vojta Trnka, Luboš Chládek a Vojta Koritenský? A exhibici profíka Lukáše Osladila? Já si takovou soutěž rozhodně představit dokážu, zároveň však musím smutně konstatovat, že nejspíše už nikdy nic takového neuvidíme. Systém závodů se za poslední roky neuvěřitelně změnil, což dle mého v podstatě zabilo jakýkoliv větší zájem o amatérskou kulturistiku.
Na amaterské soutěže se tedy asi opravdu jen málokdo z vás chodí dívat kvůli tomu, aby viděl něco nevídaného. Brutální svalové objemy budou chybět a jen zřídkakdy se najde závodník s motivací udělat pekelnou formu na republiku, když z toho nic nemá (titul národního šampiona v dnešní době při současné konkurenci rozhodně neznamená to, co devadesátých letech) a neporazí někoho slavného, dobrého nebo úspěšného. Kulturistika je celkem nudný sport, pokud jde o fanouškovský zážitek.
A i z tohoto důvodu jsem na naprosto nadšený, když se na závodě nejde kulturista, který sálu diváků včetně mně vyrazí dech svou nacvičenou originální volnou sestavou. Párkrát do roka něco takového na soutěžích v České republice a na Slovensku zažiji. Je to skvělý moment, který v podstatě udělá soutěž. A víte co je skvělé? Něco takového se může povést i někomu, kdo se kulturistice nevěnuje třeba ani dekádu. Nejsou k tomu potřeba světové objemy, ani nechutně vyřezaná forma. Často stačí obětovat desítky hodin v přípravě nácviku sestavy, se kterou to závodník myslím vážně.
Dříve bylo něco takového samozřejmostí. Závodníci se předháněli v tom, kdo bude mít lepší sestavu. A hlavně se s tím taky počítalo. Počítali s tím rozhodčí i fandové. Nadšení diváci pak měli sakra dobrý důvod sportovci po působivé volné sestavě zatleskat. Rozhodčí pak hodnotili také sestavy a mít tu nejlepší sestavu se vyplatilo.
Je velká škoda že tomu tak dnes není. Přitom by podle mě stačilo strašně málo. Stačila by změna pravidel a skutečné hodnocení volných sestav a samozřejmě prezentace jako takové. I o tom dříve byla kulturistika, což vám jasně potvrdí videa přiložena v tomto článku. To s Minaříkem a Jablonickým je opravdu spektakulární.
Jaký na toto téma máte názor vy? Myslíte si, že podobné pózování a prezentace v dnešní době kulturistice chybí? Co dělat, aby se vrátilo nazpět?
