JOSEPH C. HISE – PRŮKOPNÍK DŘEPŮ S ČINKOU

Odkud se do silových sportů dostaly dřepy a kdo podával první špičkové výkony? Dřep s činkou na ramenech je produktem 20. století a jeho kořeny pocházejí z Evropy, zejména z Německa a Ruska, odkud máme zprávy o výkonech kolem 170 kg. Švýcarský vzpěrač Emile Deriaz držel jakýsi základní uznávaný rekord výkonem 150 kg (cca 1907), až jej Manuel de Silvera z Portugalska zvedl na 186 kg (Paříž, 1909). Italský silák Tulio Camillotti zaznamenal ve stejném roce 12 dřepů se 150 kg (teoretický ekvivalent 180 kg) a v Padově v únoru 1910 dřepnul 223 kg. Alpský horal a zápasník John Lemm (TV 98 kg) udělal o čtyři roky později dřep s 234,7 kg (činku dostal na ramena sám převážením ze svislé polohy), Němec Karl Mörke (158 cm – 110 až 122 kg), mistr světa 1920 ve vzpírání, dřepoval v té době s 240 kg. Robustní Germán ovšem kvůli enormním mírám stehen (84 cm) nesedal dostatečně hluboko, neboť správný dřep musel mít hloubku téměř do sedu na patách, přisuzuje se mu nicméně překonání váhy 272 kg (600 liber) a dokonce až 295 kg. Osm let nato zvedl jeho krajan, vzpěrač Josef Strassberger 250 kg. V roce 1920 imigroval do USA další Němec, Heinrich Steinborn, který v Philadelphii předvedl jeden z nejdůležitějších výkonů historie Železné hry: Udělal 5 hlubokých dřepů s 251,5 kg činkou! V hledišti seděl onoho večera mladý redaktor časopisu The Arena and Strength, Mark H. Berry (1896 – 1958), zanedlouho nadšený propagátor dřepů pro nárůst tělesné hmoty a síly, později první kouč amerických vzpěračů na OH 1932. Ve svých článcích a tréninkových manuálech rozšiřoval během 30. let m.s. poselství, platící dodnes: „Dělejte těžké dřepy a budete mohutní a silní.“ Ačkoliv sám Berry přibral pomocí dřepů 20 kg, ze 60 kg na 80 kg teprve poté, co začal dělat víc opakování s hlubokým dýcháním a posléze vymyslel stojany pod činku, byl to až dramatický úspěch jeho žáka, který podnítil zájem o dřepy po celé Americe.

Joseph Curtis Hise jako mladík

Joseph Curtis Hise jako mladík

JOSEPH CURTIS HISE (narozen 10. srpna 1905 ve městě Homer, stát Illinois; rodiče Charles a Amy se brali 1. března 1901 a měli ještě syna Franka, 1904 – 1985) trpěl v mládí záněty pohrudnice. Po pár letech cvičení s činkou se jeho zdraví zlepšilo, na váze přibral asi 10 kg, ale pak dostal do rukou Berryho článek a upravil popsaný systém takto: udělal 8 dřepů, po pauze dalších osm, následně ubral 45 kg a dřepoval dvacetkrát. Za měsíc už měl o 13 kg více, hrudník zvětšil na 120 cm a stehna na 71 cm. O svém senzačním pokroku napsal do časopisu Strength ze srpna 1932: „Trénuji celé roky, ale netušil jsem, jak práce na nohách zvětšuje hrudník a kapacitu plic!“ Hise pokračoval ve cvičení 20 opakování dřepů a brzy vážil 107,5 kg na výšku 178 cm, nicméně finální váhu 135 kg (a tomu odpovídající objem paží 49,5 cm, prsou 142 cm a stehen 84 cm) dosáhl někdy v roce 1933. Náhle bylo jméno Joe Hise skloňováno příznivci činek ve všech pádech. Do jeho domu v Homeru přijížděly tucty zájemců, toužících vidět neuvěřitelné výsledky na vlastní oči, a někteří dokonce s vlastními páskami na přeměření Hiseho rozměrů. Poté, co Hise propagoval svoji metodu v časopisech Vim, Stength and Health a Vigor, armáda následovníků vzrostla na stovky mužů. Mezi nejznámějšími byli vydavatel časopisu Ironman Peary Rader, jemuž se po 10 letech marné snahy podařilo díky usilovnému dřepování nabrat 30 kg, Leo Murdock, Roger Eels, Tom Bruno, známý bodybuilder John Grimek a další.

Po nějaké době začal Hise zkoušet mrtvý tah a zanedlouho udělal 5 opakování s 250 kg. Aby snadněji překonal kritický bod, vymyslel dřevěnou podlahu, pod níž nakladl ojeté gumové pneumatiky, říkal tomu „hopper“. Od pružícího podkladu činku prostě odrážel! Normálně ze země vytáhl 320 kg, ve dřepu uměl 8 opakování se 180 kg a jedno s 270 kg (některé prameny píší až o 315 kg). Dřepy s vynuceným dýcháním – až pět hlubokých vdechů mezi opakováními od deseti do dvaceti – dělal se 137 kg. Z pozice za hlavou Hise vyrazil 135 kg, do výše prsou vytáhl 180 kg a za hlavou čistě vytlačil 87 kg. Bohužel musel trénovat v primitivních podmínkách, v létě venku a v zimě v nevytopené kůlně, s obyčejnými železnými tyčemi místo kvalitní osy činky. Této nevýhody využil, když někdo tyč použil jako páku k nadzvednutí auta. Tyč se ohnula a Hise zjistil, ohyb uprostřed tyče zabraňuje otáčení a perfektně sedí na krku! Tak vznikl nápad na tvarovanou osu na dřepy, kterou dneska vyrábí americká firma IronMind.

Hise s ohnutou osou

Hise zastával názor, že kulturistické cviky je třeba provádět třikrát týdně, silové pouze dvakrát. To bylo v době, kdy Peary Rader řekl: „Všichni víme, že věda o tělesné kultuře je stále zaostalá a nejistá“ – a v 80. letech m.s. bulharští vzpěrači trénovali pětkrát týdně a pětkrát denně! Prvním cvikem Hiseho programu byly dřepy, nejprve 10 normálních opakování, pak mezi opakováními 10-20 tři až pět hlubokých vdechů se zvedáním ramen a hrudníku. Dále tlaky vleže na zemi, pullover s lehkou váhou, přitahování činky k bradě, mrtvý tah a bicepsový zdvih, které se spoustou jídla a několika litry mléka denně podle Hiseho „…nahromadí hmotu a sílu na každého obtížně nabírajícího muže.“ Později ještě uznal, že věnoval málo pozornosti pulloveru: „Pullover oběma pažemi nadzvedne horní část hrudníku. Nikdy nepřehlížejte pullover, zejména verzi s nataženými pažemi!“ Mějme stále na paměti, že hovoříme o 30. létech minulého století! Vzpírání v Americe teprve zapouštělo kořeny, bodybuilding – jako součást hnutí Physical Culture – na tom nebyl lépe. Hise tedy mohl mít nejsilnější nohy a záda na světě, jelikož ale oficiálně nevzpíral (později toho mnohokrát litoval), powerlifting prozatím neexistoval a on sám odmítal vstoupit do zápasnického ringu, označovali jej pouze jako „cvičence“.

Hise měl měl masivní postavu se širokými zády

Joe Hise miloval svobodu, proto se nikdy neoženil. Přítel Andy Jackson jej nabádal: „Joe, chlape, ty nemládneš, spíš naopak. Proč se neusadit a nechat o sebe pečovat hodnou ženou?“ Hise však nesnášel představu domáckého života a šel tam, kam jej vedla náhoda. Později toho litoval, protože dobrá manželka by se o něho postarala v době, kdy onemocněl. Dodával ovšem: „Trikem je najít ženskou, které by nevadil manžel zvedající činky!“ S oblibou křižoval po státech na nákladních vlacích jako pověstný hobo a vždy se nechával najímat na nejnáročnější druhy prací – rubal třeba uhlí a uran, byl dělníkem v cementárně, pracoval jako dřevorubec a zlatokop v Kalifornii. Celé měsíce dělal dvojité směny, přičemž shodil třeba 25 kg, s našetřenými penězi pak nějakou dobu trénoval, znovu přibral a ještě finančně podporoval příbuzné.

Koncem 60. let Hise hodně ztloustl, onemocněl a musel být umístěn v nemocnici, odkud vyšel jako troska, vážící stěží 80 kg. Po čase bylo zjištěno, že personál kradl peníze na stravu pacientů, kteří tak strádali podvýživou. Průkopník powerliftingu Joseph Hise skonal 25. září 1972. Přestože životem zasáhl až do sedmé dekády minulého století, byl to jeho vliv a příklad, jímž ve 40. letech m.s. inspiroval další giganty síly, vytrénované především hlubokými dřepy – Dougha Hepburna a Paula Andersona.