Historie kulturistiky v České Třebové (10)
Jeden z nejobdivuhodnějších borců z mých vzpomínek je Josef Ornst (nar. 1941), vzpěrač a silák postižený stejně, jako slovutný Kanaďan Dough Hepburn – měl po obrně jednu nohu bez svalů. Bohužel nemám fotku. Viděl jsem jej vzpírat v sále sokolovny Na skále někdy zkraje 70. let, šel mi z toho mráz po zádech a do očí se tlačila vláha. Kdybyste viděli rozdíl mezi jeho nohama, jedna svalnatá, druhá jako tyčka a omotaná obvazy, a s jakou silou vzpíral! Měl samozřejmě problémy s přemístěním, v trhu zvedal činku skoro na rovné nohy, ale jakmile ji měl na prsou, vytlačil všechno. A že to byl nějaký tlak, čistě rovně nahoru, bez záklonu a „kopnutí“ koleny, jako to dělali ostatní. Myslím, že tenkrát tlačil 115-120 kg (možná 125 kg) a nadhazoval taky tak. Měl ohromně široká ramena, vypouklé trapézy, velké paže a úzký pas; o přestávce seděl v hledišti a svačil chleba s buřtem, kdepak proteinové tyčinky! Být to dnes, mohl sbírat medaile na olympiádách tělesně postižených. V roce 1977 vytvořil rekord východočeského kraje v benčpresu do 90 kg – dal čistě 172,5 kg.
Za téměř čtyřicet let prošlo čtyřmi třebovskými činkárnami (vlastně pěti, počítám-li oddíl vzpírání) bezpočet lidí. Někteří dávno zmizeli v zapomnění, jiní se zapsali do paměti natrvalo. Například jistý Josef B. cvičil opatrně, aby neměl moc velké svaly a nepoškodil si zdraví. Dobře, taky volba. Další si oblíbil benčpres s jednoručkami, tehdy dost nezvyklý cvik, a skončil tak, že rok nebo dva nedělal nic jiného; ale prsa měl pěkná (zbytek těla už horší). Nebo, dva kamarádi se vsadili, kdo dříve vytlačí vleže určitou váhu. První řekl: „Dokud to nezvednu, nedám si ani jedno pivo.“ (Vidíte, byli jsme normální.) Pak se zamyslel a lítostivě dodal: „Nojo, ale co když se do smrti piva nenapiju?“
Pavel Hůlka (nar. 1949, horní foto) patřil k prvním kulturistům ve městě vůbec, dlouho cvičil doma a pak přešel do posilovny Na skále. Vyprofiloval se tím, že splnil jakékoliv sebevražedné dávky, dělal systém 6×6, pak 10×10, supersety, trisety, obří sety, všechno. Když se doslechl, že Arnold s Frankem Richardsem dělali 70 sérií jen na triceps, zkoušel to taky. Věnoval se síle, pak objemům, shazoval i nabíral a pořád trénoval, čtyřicet let. Disponoval mimořádnou silou vůle, postrádal však rozhled a měl bezbřehé mezery ve znalostech metodiky i stravování; přesto nabral 30 kg svalů a pouhou dřinou zvětšil paže přes 50 cm. Ačkoliv se nezajímal o soutěže, jednou startoval na oddílovém přeboru a ve váze do 110 kg dřepl asi 210 kg a s bolavými zády potáhl 230 kg. Nejlepší byl v benčpresu, se širokým hmatem a odrazem dal 175 kg.
Už jsem zmínil třebovské vzpěrače, chodili jsme k nim ohmatávat opravdové činky a okukovat sílu i svaly. V největším rozmachu slávy pocházeli ze třebovské líhně trenéra Antonína Kubici takoví šampióni jako Jiří Gilar (mistr ČSSR dorostu), Jaroslav Rutter, Luboš Sršeň a Petr Šolar (mistr republiky dorostu 1972, pak mužů 1977 se 152,5+187,5 kg, v osmdesátém druhém dal 180+220=400 kg a emigroval), na vzpěračských utkáních jsme zase vídali ostatní reprezentanty; budu ještě hovořit o Rudovi Strejčkovi. Například 15. prosince 1975 u nás trénoval Luboš Sršeň, tehdejší reprezentant v kategorii do 90 kg, pocházející z nedaleké obce Semanín. Byl pětkrát mistrem ČSSR, 4. na ME/MS 1983 a dával 168/205 kg. V benčpresu na naší lavici sice nezvedl 130 kg, zato udělal dřep s 210 kg a 13 dřepů se 150 kg.
Ještě na jednoho vzpěrače nesmím zapomenout, byl to můj soupeř z raných kulturistických soutěží Josef Malenovský (nar. 1946, dolní foto) z Rychnova nad Kněžnou. V kategorii do 82,5 kg uměl 360 kg (115+105+140 kg), dělal rovněž do powerliftingu, kde pak vydržel snad až do veteránů. Začínal na benčpresu 125 kg a dřepu 180 kg, v roce 1978 už tlačil 170 kg, dřepoval 240 kg a od země tahal 265 kg. Svalnatý byl, to ano, takový přírodně-manuální typ, ale nepříliš symetrický a ztrácel body ve volné sestavě. Na „Maleňáka“ rád vzpomínám; apropó víte, jaké měl zaměstnání? Dělník v lese neboli dřevorubec!
