Jak to bylo kdysi: Dr. Carlin Venus (2)

Můj bratr jako boxer dost posiloval, což tehdy byla neslýchaná věc. Stal se mistrem jižní Kalifornie těžké váhy, já byl ale mladší a víc mne zajímaly činky. Vážil mezi 86-90 kg, a kdykoliv jsem jej vytlačil jednou paží nad hlavu. Tenhle divácký trik mne naučil starý silák Frank Shofer, námořník a opravdu velký chlap.

Dalším borcem, který chodíval do posilovny, byl skvělý Isaac Berger, jeden z nejlepších vzpěračů všech dob. Já uměl deset tlaků pravou paží s 95 kg, a tenhle svalnatý drobek zatlačil dvojnásobek své váhy. Čelní dřepy se 180 kg. Vážil šedesát a zatlačil 120 kg! Díval jsem se na něj s podivem. Jistě, měl velké sedací svaly, stehna a trapézy, ale tenoučké paže…mohutné trapézy a masivní záda. Mimo to byste neřekli, že vůbec něco zvedne.

Během kariéry jsem býval ve společnosti chlapů, které lze nazvat super-lidé. Za těžkých časů jsem fakticky žil ve Sternově posilovně; jednou přišel John Davis, fenomenální vzpěrač s malýma rukama, a taky tady zůstal. Tak jsem trénoval s nejsilnějšími muži železné hry, já, 19letý kluk.

Díky Davisovi se moje dřepy dostaly na 227 kg. Tehdejší Steinbornův rekord činil 250 kg, takže jsem byl blízko. Zato Davis běžně dřepoval 250 kg v tréninku. Někdy k nám zašel George Eiferman, taky super-silák: dělal tlaky za hlavou vsedě se 110–136 kg. Pokud jste tenkrát nebyli silní, svalnaté tělo nemělo význam. Dokonce Reeves byl silnější, než se mu přiznávalo, a taky přespával v posilovně.

Je to zvláštní. Dnes mi je 52 let (1984) a dokážu udělat šest tlaků jednou paží se 62 kg, 6-8 opakování přítahů v předklonu se 136 kg, a to skoro vůbec netrénuju. Činky mi daly ohromný základ, a při tom pochybuji, že jsme se dostali na vrchol svých možností.

Takový Davis byl ohromně motivující, vždycky měl pro nás slůvka povzbuzení a dodání kuráže. Jednou jsem mu řekl, že se na trénink necítím. On odvětil, že se tak necítil celou polovinu dosavadní kariéry, zasmál se a nakonec jsme odjeli jeden z nejlepších tréninků vůbec. John se vždycky rozcvičoval s prázdnou osou, dělal výtahy, přemístění, dřepy a podobně, a nikdy neměl zranění. A když měl začít trénovat, lehl si na šikmou desku a usnul. Takto uvolněný si v duchu představoval příští cvik, úplně si jej v mysli přehrával. Pak naložil váhu pro 6 opakování, postupně zvyšoval a ubíral opakování až po jedno nejtěžší. Po téměř maximálním zdvihu si znovu lehl.

Cosi podobného dělal Ahrens a prý taky Serge Nubret. Musí v tom být něco společného s mozkovými endorfiny.

Něco opravdu fungovalo, protože jejich síla byla až nadpozemská. Davis mi jednou řekl, že šampióny vzpírání jste vždy viděli opřené o stěnu, nebo vleže s nohama nahoru. Cílem bylo šetření energií pro jejich ohromné váhy.