Surfování na vlně nostalgie (3)

Koupadlo (cca 1950)

K plovárně (třebovsky koupadlu) ještě tolik: Jak jsme dospívali, pocítili jsme důsledky čehosi jako pecking order neboli hierarchie. Hned vysvětlím. Jednalo se o právo obsadit nejlepší slunná místa s lavičkami, můstky a vůbec prostory k různým dovednostem, třeba místním hrám „na roha“ a „na delfíny,“ případně k fotbálku. Právo vůčihledně patřilo starším klukům „pracháčům“ (protože už vydělávali), proti nám tak o 5-7 let, my žáci, oni už studenti, my před vojnou a oni většinou ženatí a po vojně. Nepamatuji, že by někdy došlo k otevřeným neshodám, prostě to tak bylo zavedeno a my je respektovali, oni sedávali na lavičkách, my na trávě, oni pili pivo a my vodu z fontánky (na limonády jsme neměli).

Protože už k tomu nebude prostor, připomenu věc z pozdější doby, tak nějak po vojně. Už jsme zesílili a zesvalnatěli, a taky se na koupadle dívali kolem, jak vypadají ostatní. Jedničkou v tomto směru byl Franta P., starší o 4-5 let. Hrál fotbal a měl z toho nohy jako – řekněme z tehdejší doby Jim Haislop.

Říkali jsme mu bokem „Stehnáč“ a jeho rýhované kvadricepsy, odříznuté hamstringy a baňatá lýtka protkaná žílami nás uváděla do tranzu. Kam jsme se hrabali se dřepy a bez tréninku lýtek! Tehdy jsem začínal uvažovat, že svaly narostou i z jiných činností, než je posilovna.

Naším rájem se asi na tři sezóny stal rybníček ve vytěžené jámě cihelny, zvaný „Hliňák,“ hluboký místy až 5 metrů. Červny, července a srpny v šedesátých bývaly slunné a horké, voda modro-zelená, teplá a průzračná, postavili jsme vor a křižovali hladinu jako chlapi od J. Y. Cousteaua na lodi „Calypso.“

Koupadlo (1974)

Ještě po vojně jsem se tam vydával za samotou, místo bylo pořád romantické a liduprázdné. Jerry vedle povolání strojvedoucího u potápění zůstal, založil skupinu a po roce 1989 pracoval jako profesionál pro velké firmy. Doplňuji jedno foto: takhle nějak náš Hliňák vypadal…

Poté (nebo při tom), inspirováni postavou Tarzana, jsme s místními kluky slézali stromy před domem. Stály v řadě vedle sebe a jejich vodorovné větve připomínaly bradla, žel ve výši 3-4 metrů. Tak někdo přišel na nápad skákat ze stromu na strom a dolů z větve na větev, což byly dobré testy odvahy, obratnosti i síly. Bylo to nebezpečné to ano, ale většinou to skoro vyšlo. Většinou a skoro. Vzpomínám, že už tehdy se mi slušně rýsoval biceps. Až někdy do 15–17 let jsem se k Tarzanovi vracel, hlavně s ohledem na svalnatou postavu a sílu, po nichž jsem toužil. V retrospektivě cítím, jak mne stromy připravily na gymnastiku a ta zase ulehčila přechod ke vzpírání a kulturistice.

(Pokračování)

Hliňák