Senior gym: tentokrát o stravování

Rok 1969

Pokud nemáte osobního kuchaře (a kdo ho má?), je s jídlem dost patálie (tohle starobylé slovo mi sedí líp, než moderní problém). A znal jsem jednoho, který jablkům říkal padančata. Celý proces plánování-nakupování-vaření trvá dlouho, což zaměstnaného člověka odrazuje (viz nahoře). A to samosebou není vše: Ideálně máte vařit zdravě a lacino, jenže zdravá jídla jsou drahá a jaksi méně chutnají. Opačně plánování sice vnáší do stravy stereotyp, ale též režim, pomáhající šetřit čas a námahu.

Dělával jsem to tak (a vlastně dělám) roky – nakoupil jsem určité počty (množství) druhů potravin, dal je do lednice a postupně včetně přípravy jedl, a to i v zaměstnání, kam donášeno v plastových krabičkách (teď píšu jako V. Páral).

Dlužno říci, že v mém případě mluvíme o desítkách let (přesné číslo až po inventuře), do nichž se vkrádal zmíněný stereotyp a nuda. Pořád jsem poctivě trénoval, ale taky bývala období, kdy jsem spoléhal na závodní kantýnu a jídelnu. Předtím jsem přetrpěl tvarohovou mono-dietu (denně pět 250 g kostek tvarohu) a později ze solidarity ozkoušel dietu závodníků před soutěží: Vařené filé se zeleninou, chlebíčky racio a podobně. Jestliže platí, že valnou část života strávíme v pracovním kolektivu, svým stravováním jsem si vysloužil dost úsměšků a výroky “Vyvětrejte, jde zkyslý tvaroh!” Při tom šlo o člověka, jenž se cpal dvakrát za směnu tlačenkou s cibulí a octem…

Rok 1969

Když nám s bratrem bylo tak sedmnáct, osmnáct let, už jsme nějakou dobu trénovali s činkami. Vzpomínám si, jak se otec svými siláky jednou chlubil slovy: “Oni klidně snědí celé kuře!”

Otec vůbec rád přeháněl a jeho výrok dává vzniknout dojmu, že jsme kdovíjak baštili, bohužel si na zmíněné kuře nějak nepamatuji (dost možná, že bylo jen to jedno).

Naše strava ve druhé půli 60. let, to byla snídaně, oběd a večeře. Na snídani chleba se škvarky, s máslem nebo domácí marmeládou. Po škole jsme shltnuli ohřáté jídlo, například čočku s vejcem, hrachovou polévku s chlebem, bramboračku, žemlovku, špenát, šunkofleky, bramborovou kaši s párkem, omáčku koprovou, fazolovou nebo rajskou, zelí nebo kapustu s knedlíkem, a běželi ven. Večeřelo se kolem sedmé, většinou zbytek od oběda, možná chleba se salámem, to máte šest hodin bez jídla! Díky tréninku nám rostla spíš síla, ale moc jsme nepřibírali.

Na fotografii z roku 1967 mám na stole mléko a jogurty ve skle, ovocnou šťávu, pomeranče a dva doplňky – Pangamín a sušené mléko Laktino, k tomu se ještě dal sehnat olej z obilních klíčků Bioklein (nechutné až běda) a obskurní přípravek Svalosil. Žádný zázrak.

V HP-Clubu

Mrtvý tah v HP-Clubu