Z historie pózování

Z historie pózováníZ historie pózování

Další zajímavou kapitolou je vývoj pózování, předvádění svalů pro fotografa a později jako samostatná disciplína (viz například profily Bobby Pandoura, Eugena Sandowa a Monte Salda). Siláci, zápasníci a vzpěrači začínali pořizovat svoje portréty dávno před koncem 19. století, zjevně souběžně s objevem daguerrotypie nebo přímé fotografie na citlivý papír (cca 1840). Nejprve převládaly ztrnulé postoje, kdy se zdálo, že subjekt neví kam s rukama, aby nezastínil sbírku metálů na prsou. Borci se opírali o sloupy, posedávali či polehávali na pohovkách, napodobovali klasické antické sochy. Jindy siláci dávali paže za tělo, aby nechali vyniknout šíři hrudi a ramen (Frištenský), nebo je zkřížili přes hrudník a předváděli mocné paže. Občas někdo napnul jeden či oba bicepsy. Ti svalnatější a štíhlejší experimentovali s pózami, jimiž proslul Sandow, vynikající ovšem byli též Georg Hackenschmidt, Georg Lurich nebo náš zápasník Pospíšil, hojně fotografovaný v Rusku. Rovněž byly napínány tricepsy z boku a zezadu, široké svaly zad zepředu a v ojedinělých případech jako dnes „rear double biceps“. Často se k pózám používaly ohromné činky na stojato, v jedné paži nad hlavou a podobně. Zvláštní kapitolou byly fotografie „úplně bez“, čímž se myslí bez suspenzoru nebo obligátního fíkového listu. Aby nedošlo k pohoršení a tyto snímky mohly být publikovány, vymýšlely se všelijaké pozice k zakrytí choulostivých partií. Na zajímavém a kvalitním studiovém snímku z roku 1901 je skotský vzpěrač Edwin Dinnie se synem Donaldem.