Charles A. Smith: Vzpomínky

Charles A. Smith: Vzpomínky

„Moje spolupráce s Joe Weiderem? Všechno začalo tak, že doslova okopíroval jeden z mých článků pro IronMan, to bylo někdy v roce 1947. Faktem je, že v záhlaví nechal moje jméno. Poslal jsem Weiderovi vyčítavý dopis a obratem jsem dostal šek na 10 dolarů se žádostí, zda bych pro něho nepsal pravidelně. Souhlasil jsem a od té doby jsem bral 20 dolarů za článek. Jelikož můj plat v bance činil 135 dolarů měsíčně, znamenalo to hodně. Jak dlouho jsem psal článek? Pro Weidera jsem psával nejméně dva denně a někdy i tři či čtyři, celkově tak 60-70 měsíčně. Musel jsem jich sepsat stovky; ne-li tisíce. Oscar State jednou poznamenal: „Ani králíci by jich tolik neudělali.“
Bohužel, nikdy jsem si nedělal kopie, za to bych se dnes nakopal do zadku. Můj archiv? Ten je celý v mé hlavě. Mám vynikající paměť a v mládí jsem měl totální, fotografickou paměť. Jako kluk ve škole jsem přečetl kapitolu z nějaké knihy, zavřel ji a pak opakoval celý text slovo od slova. Dnes už to je slabší (v roce 1984), ale stále mám v hlavě ohromnou kartotéku. Stačí otevřít šuplík a vytáhnout vše, o čem jsem myslel, že je dávno zapomenuto.“
„Práce v redakci? Typický pracovní den s Joe Weiderem neexistoval. Prostě přišel a přednesl nám svůj NEJNOVĚJŠÍ, PŘEKVAPUJÍCÍ nápad. Musel stále o všem vědět, v tom byl dobrý. Také jeho časopisy jsou dodnes ukázkou dobré práce. Můj úkol spočíval v tom, že jsem například přišel s návrhem článku o tréninku paží. Joe řekl „Dej tam Reevese nebo Clancy Rosse nebo Jacka Delingera (na fotografii),“ protože měl tyto kulturisty podchycené a mohl vyrábět články s jejich jmény. Pokud se týče Weiderovy výzkumné kliniky, bylo to jenom jméno. Vše vzniklo tak, že jsme si s Joem a Bartonem Horvathem sedli dohromady a rozebírali různé tréninkové problémy. Později jsme tyto rozhovory přepsali do formy článku a nadepsali Z Weiderovy výzkumné kliniky. Také fotografie měl Weider pevně v rukou. Určil, které kulturisty chce mít na fotkách, poslal je k Hannaganovi nebo Forbesovi (tehdejší specialisté na kulturistické snímky) a řekl „Vyfoťte mi to a to, tak a tak.“ Já měl volnou ruku na kreslené obrázky s malířem Peterem Poultonem, které podle mne dělaly časopis.“
„Rozchod s Weiderem? Bylo to někdy koncem roku 1957. Snažil se mne asi půl roku dostat zpátky, ale já odmítl. Pro nás oba bylo lepší zůstat mimo, bylo v tom mnoho osobních konfliktů a střetů.“