Arnold: Mnichov (11)

Pokračuje Roger Fields:

„Spřátelili jsme se, ale nesnášel jsem Arnoldův styl jízdy v autě. Jednou to Arnold skutečně přehnal. Kalil to ve svém modrobílém Fordu Taunus 58 po Leopoldstrasse, svým nářečím z Grazu vykřikoval na plné hrdlo a ukazoval kolemjdoucím na chodníku napnutý biceps. Pak náhle zatočil a jel v opačném směru proti jedoucím autům. Bylo to šílené, Leopoldstrasse tenkrát byla širší, nebyly tam cyklistické stezky, ani zvýšená trať pro autobusy, ani tři pruhy.“ Fields podělaný strachy vystoupil na nejbližších světlech, odmítal jezdit vedle Arnolda (navíc bez bezpečnostních pásů) a raději sedával vzadu na pravé straně, protože levé zadní sedadlo bylo rozbité a přední posunuté Arnoldem hodně dozadu.

Jednou Fields přinesl do posilovny svou akustickou kytaru Gibson J-200. Arnold ji popadl do pracek a začal zpívat dětskou písničku Všechna moje káčátka. Roger dodává: „Byl to úžasný pohled, nejsvalnatější muž světa hraje říkánku pro děti!“ Fields rovněž s potěšením vzpomíná, jak škádlil frustrovaného Arnolda pro jeho neschopnost vyslovit „the“ a vlastně všechna slova, začínající na the, což prý říkal jako „durr“ nebo „dö.“ V angličtině se cvičil jak při jídle v hotelu Diplomat nedaleko posilovny, tak třeba v restauraci Hofbraühaus. „Arnolde, řekni the.“ „Dö.“ „Ale ne, zkus to vyslovit líp!“ „Dö.“ Učitel rezignovaně kroutí hlavou a boj se štýrským „dö“ vzdává. „Člověče, Arnolde, dokážeš vůbec to jednoduché slovo říct? “ Arnie, který se jinak učil rychle, náhle zvedl pěst a praštil s ní do stolu: „Poslouchej pozorně, Rogere, jednoho dne budu největší kulturista a slavný hollywoodský herec, ale ty zůstaneš navždy nula…“

Fields nulou nezůstal, má přihlášených stovku technických patentů v oblasti výroby akustických kytar (taky vynalezl skládací kytaru) a filmových kamer. „Arnold něčemu věřil, něčemu, pro co neexistuje německé slovo – americký sen. Kdokoliv může být čímkoliv – pokud chce!“

Na svoje setkání s Arnoldem má vzpomínky také dr. Luděk Nosek. V roce 1968 odjela do Mnichova výprava kulturistů z Československa, jmenovitě Juraj Pipasík a Luděk Nosek. Oba startovali na mistrovství Evropy pod záštitou časopisu Kraftsportrevue a v kategorii vyšších mužů skončil Pipasík šestý, Nosek devátý. „Abych nezabloudil, přišel mně na nádraží naproti mohutný kulturista,“ vzpomíná Nosek, který se s Arnoldem zná dodnes. „Bist du Ludek?“ zeptal se. „Ich bin Arnold.“ Byl to ten mladík, který pak vezl Noska z nádraží malým otřískaným autíčkem. „Když jsem o tom později vyprávěl jeho manželce na kulturistické party v Ohiu, nevěřila. ´Mně Arnold nepomůže ani s kabelkou, a vám že nosil kufry?“