Frank Zane: hold estetice

Ještě dnes, ve druhé dekádě 21. století, téměř čtyřicet let po svém posledním triumfu na Mr. Olympia a ve věku 75 roků, má Frank Zane jako představitel vrcholu kulturistické tělesné krásy tisíce příznivců po celé zeměkouli; těch, kteří obdivují jeho snímky v dobových magazínech nebo na internetu, a také lidí, kupujících si knihy (vydal jich už deset a je tedy zřejmě literárně nejplodnějším kulturistou vůbec), videa, audiokazety, nářadí – uvádím geniální aparát na dřepy The Frank Zane Leg Blaster, doplňky a další produkty, nabízené jeho firmou Zanada Incorporated v kalifornském městě La Mesa.

Klasicky vypracovanými pózami Zane vzbuzoval v divácích pocity emočního naplnění, dostavující se po shlédnutí uměleckého vystoupení, při pohledu na půvabnou přírodní scenérii či návštěvě muzea výtvarných umění. Jeho snímky lze studovat hodiny a přesto stále vzbuzují úžas. Přechody mezi jednotlivými partiemi spolu s úměrnými objemy trupu a končetin, sbíhajícími se do úzkého pasu a efektně štíhlých kloubů (Zaneova kostra patřila podle obvodu zápěstí 16,5 cm do kategorie “drobná, lehká”), působí na oči jako balzám a probouzejí tu část mozku, ukrývající schopnost vnímání krásy. Estetika a krása se staly jeho příznakem, jeho silným rysem a snad i povahovým základem. Zane kromě tradičních póz přinesl do sestav osobité variace, jako svéráznou verzi “most muscular” s rukama na bocích, pózu “hrudník z boku” s lokty do stran a pažemi spojenými pod úrovní horního okraje plavek, a konečně legendární “vakuum,” které bylo v jeho podání ( a vlastně vůbec) nenapodobitelné – nikdo nic podobného neukázal. Lidé pod pojmem symetrie chápou zašifrovanou definici postavy, která je jaksi subtilnější a méně svalnatá. Kouzlo elegance a symetrie však spočívá v tom, že se musejí studovat po částech, dokud nesplynou do přirozeného celku. Zatímco brutální svalová masa borců jako byli Mike Matarazzo, Dorian Yates, Ronnie Coleman nebo Markus Rühl vás ohromí, lahodné proporce Zaneovy postavy působí nenásilně, ale zanechávají o to trvalejší dojem. Na některých snímcích měl Zane zvláštní, poněkud vykulený pohled – trpěl totiž krátkozrakostí a normálně nosil brýle, později si pořídil kontaktní čočky.

Moje první seznámení s postavou Franka Zanea, přirozeně prostřednictvím fotografie, je datováno rokem 1967, a snímek byl na zadní straně obálky květnového čísla časopisu Tréner. Tahle typická póza (foto 4 a 6) se mi vždycky líbila. Zane stál s rukama na bocích a od hlavy po kotníky vyzařoval úplnost bez jediné chybičky. Tenkrát mne upoutaly hlavně krásné tvary svalů trupu a nohou, štíhlý, tvrdě působící pas a mužný krk. Na jiném snímku z roku 1969 s pažemi nad hlavou měl na bicepsech naběhlé žíly. Jak to, že mu krev z paží nesteče dolů jako mně? přemítal jsem naivně. V tom musí být nějaký americký trik! Jeden tehdejší kamarád s předimenzovaným egem a nutkavou potřebou prvenství Zanea vzápětí nazval “vychrtlíkem!” Božínku, nevěděli jsme o něm nic, ale jak hloupí a nezkušení jsme byli!

Zane (vpravo) v roce 1975.