HVĚZDY MINULOSTI: SCOTT WILSON

(1950 – 2018)

Když časopis Ironman otiskl v roce 1976 jeho fotografii, byl na ní pořízek s kníry jako řidítka. O pět let později už tichý muž s brýlemi (bez knírku) a rameny jako skříň (podle mého mínění patřil v ramenech, resp. deltových svalech ke geneticky nejnadanějším borcům typu Rega Parka, Kena Wallera, Garyho Strydoma, Briana Buchanana, Mikea Matarazza, nebo Rona Lovea, a měl změřenou biakromionální šíři ramen jako 24 palců neboli 61 cm) vyhrál mezinárodní soutěž IFBB a etabloval se do desítky nejlepších bodybuilderů světa. Jak v roce 1988 napsal Joe Weider, Wilson měl jednu z nejpřehlíženějších skvělých postav všech dob… tak proč nedosáhl ještě lepší výsledky? Na to se pokusíme odpovědět.

Narodil se 6. srpna 1950 v nemocnici kalifornského San Diega, místa téměř na hranici s Mexikem, jež už ve 40. letech proslavil pro náš sport trenér Leo Stern, pozdější kouč Billa Pearla; čas her a nezralých malin ale strávil v 10tisícové venkovské díře Lakeside. Mitchell Wilson, otec rodiny se čtyřmi dětmi, brzy nato zemřel, nechal však synovi odkaz – činky v garáži nedostavěného domu, s nimiž Scott občas cvičil; žel, matka Gwen ve finanční nouzi vzácné železo komusi prodala. Pak teta vyhrála v loterii „Queen for a Day“ čtyři bicykly pro všechny děti, Scott chvíli jezdil a nakonec kolo vyměnil za další činky, což můžeme pokládat za důkaz mladického zápalu a odhodlání.

Posilovnu si zřídil v garáži a vlastnoručně zhotovil kladkostroj s držákem z řídítek bicyklu. Na střední škole výtečně zápasil, hrál fotbal a posiloval, takže do maturity přibral 30 kg. „Po návratu z vojny u mariňáků jsem se dlouho flákal,“ řekl o letech 1970-1973. Vedle navštěvování večírků ale trénoval v činkárně Ralpha Krogera ve městě  El Cajon, a k první soutěži – Mr. San Diego 1973 – jej přivedla sázka s chlápkem, jenž vyhlašoval, že ji vyhraje, což si Scott myslel taky. Překvapivě zvítězil a do konce roku 1974 už měl doma tituly Mr. Pacific Coast a AAU Mr. California.

Můžeme směle říci, že k Wilsonovým počátečním úspěchům – zejména rozvoji svalové hmoty – přispěly dva fundamentální faktory: Genetické dispozice k růstu svalů, uvedené do reality tréninkem od Ralpha Krogera, budoucího vítěze AAU Mr. America a Mr. USA, tréninky složené ze základních cviků jako dřepy, benčpresy, tlaky nad hlavu a bicepsové zdvihy.

Pokrok v letech 1968 – 1973

Po neúspěchu na AAU Mr. America 1975 (s uváděnou výškou 173 cm a váhou 93 kg, jinak se píše výška 175-178 cm, byl 6. ve střední kategorii) následoval triumf na WBBG Pro Mr. America 1976. Pak se na dva roky odmlčel, přešel do federace NBA (Natural Bodybuilder´s Association) bojovníka proti dopingu Cheta Yortona, dvakrát (1978 a 1979) startoval v Las Vegas na nesteroidové soutěži Natural Mr. America a vždy skončil v první pětce.

Powerlifterská metodika, doporučená Billem Pearlem, přinesla Wilsonovi nevídanou sílu. S tělesnou váhou okolo 107 kg udělal dřep i mrtvý tah s 300 kg, vleže na lavičce vytlačil 227 kg a trhem zvedl 135 kg. Na oficiální soutěži IPF nazvedal mistrovský trojboj 798,5 kg (dřep 283,5 kg, benčpres 213 kg a mrtvý tah 302 kg), v tisku se též objevily mnohem vyšší, bohužel nepotvrzené údaje (uvádí je např. Joe Weider v Encyklopedii moderního bodybuildingu) o dřepu 340 kg, benčpresu 263 kg a mrtvém tahu 333 kg, ale mohlo jít o výkony z tréninku. Dál svými 55cm bicepsy čistě vytáhl 95 kg a tlaky za hlavou vsedě dělal se 137 kg.

RAMENA PODLE SCOTTA WILSONA
V roce 1975 Wilson trénoval šestkrát týdně. V pondělí, ve středu a v pátek dělal na ramenech, pažích a břiše, úterky, středy a soboty patřily hrudníku, zádům a nohám. Váhy zvyšoval metodou pyramidy a dělal celkem 20 sérií:

V pozdější době Wilson uznal, že velké deltoidy měl od samého začátku, to však znamenalo masivní přední hlavy (disproporci dál zvětšoval tlakovými cviky nad hlavu a vleže), malé postranní hlavy a zadky ramen zcela ploché. Osm let později náplň tréninku výrazně nezměnil, pořád dělal tlaky za hlavou, upažování s jednoručkami a v předklonu. Ačkoliv s tímto mechanickým přístupem absolvoval většinu kariéry, v roce 1988 dospěl k originálnímu řešení. Tréninky rozdělil na objemové a vysoce intenzivní, střídal je po měsíci a drasticky omezil dávky. Frekvence byla dvakrát týdně spolu se zády, trapézy a krkem. Objemový trénink obsahoval 6-12 sérií ze 2-4 cviků podle okamžitých zásob energie:

Pozn. (1, 2) – Volitelný cvik

Každou sérii intenzivního tréninku Wilson rozdělil do pěti částí. V první udělal asi 6 neúplných opakování (dlouhých 15-17 cm) v nejobtížnější fázi pohybu, v kontrakci; při upažování to bylo v horní třetině dráhy. Bez pauzy pokračoval šesti částečnými opakováními ve středním rozsahu pohybu a dál provedl 6 opakování v dolní třetině dráhy. S dopomocí partnera při vynucených a negativních opakováních udělal 3-5 pohybů v úplném rozsahu, a nesmírně vysilující, bolestiplnou sérii uzavřel 3-5 statickými drženími uprostřed dráhy po dobu 4-5 sekund. Tento trénink se skládal pouze ze 4 prodloužených sérií, obvykle dvou sérií upažování s jednoručkami vsedě a dvou sérií upažování v předklonu vsedě na nízké lavičce. S popsaným přístupem je snadné jednou sérií kompletně propracovat svaly pracující v přímé linii jako bicepsy, lýtka a kvadricepsy. Zato záda a prsní svaly jsou složitější a musí se na ně zaútočit ze tří odlišných úhlů (viz dále).

Do IFBB Wilson přišel roku 1980. Soutěž Mr. International, pořádaná Arnoldem Schwarzeneggerem v Columbusu, znamenala vstup do velkého sportu, a třicetiletý borec při debutu málem získal prvenství v těžké váze; protože dvouletou pauzou tak říkajíc vyšel ze cviku a špatně odhadl vrchol formy, byl o chloupek druhý za méně známým kulturistou Billym Arlenem.

Rok nato na stejném pódiu už stál jiný Wilson: „Masivní a do hloubky vyryté umělecké dílo. Měl všechno, velké paže, klenutý hrudník, vysekané břicho, rýhovaná stehna a lýtka ve tvaru diamantů. Zosobnil všechny termíny, které ohledně ideálních partií známe,“ zapsal pro Ironman G. Bartlett. Netřeba dodávat, že s perfektním skóre 300 bodů dobyl celkový titul a nechal za sebou rovný tucet soupeřů. Následně mu Arnold uspořádal seminář: „Dával jsem pozor, abych si pamatoval jeho slova a neprotiřečil si, a potom jsem jen opakoval ´Jistě, dělám všechno přesně jako Arnold.´“

ZÁDA PODLE SCOTTA WILSONA
Ve věku 37 let si Wilson konečně uvědomil své zaostávající partie, hrudník a záda. Z opačné strany v prvních letech tréninku sotva sáhl na nohy. „Byly geneticky tak napřed před čímkoliv jiným, že jsem musel dlouho pracovat, abych na ně dotáhl zbytek těla,“ řekl.

Záda s hrudníkem se opožďovaly ne snad kvůli genetice, ale proto, že naháněl těžké váhy a svaly správně nesmršťoval. Co hůře, v případě zad je smršťovat nedokázal, protože většinu práce při záběru přebíraly geneticky silné paže a ramena (mimochodem, to byl rovněž problém G. Strydoma a P. Dilletta, borců s gigantickými rameny od přírody). S tímto problémem trénoval a soutěžil 15 let a měl jej (jak dokazuje kritika J. Eversona) ještě v roce 1989.

Zkraje 80. let se Wilson připravoval v cyklech. Mimo sezónu prováděl šestkrát týdně těžký silový trénink s 15-20 sériemi na partii, před soutěží zvýšil frekvenci partií ze dvou na třikrát do týdne a měsíc před termínem každodenně. V té době se zaměřoval na záda a dělával běžně 35 až 50 sérií následujících cviků: mrtvý tah (5 x 5 op.), přitahování v předklonu (5 x 6-8 op.), veslování s T-držákem (5 x 6-8 op.), stahování kladky na hrudník (5 x 8), přitahování jednoručky v předklonu (5 x 8), krčení ramen s činkou nebo jednoručkami (5 x 8) a přitahování činky ke krku (5 x 8).

Někdy roku 1985 ale v křečovité snaze vynutit zlepšování zvyšováním dávek železa a ubíráním kalorií zabředl do hlubokého přetrénování; býval tak nadřený, jako kdyby s Korčaginem celé noci kalil ocel. Po „vyléčení“ svou filozofii totálně přebudoval; pro primo zařadil spousty izolovaných cviků, partii začínal tzv. před-vyčerpávacím supersetem a podobně jako u ramen nasadil intenzifikační postupy. Normální trénink zahajoval pulloverem s jednoručkou nebo na Nautilu, pak dělal stahování kladky na hrudník, přitahování činky a jednoručky v předklonu nebo veslování na spodní kladce. Vzpřimovače páteře procvičil dvěma sériemi záklonů trupu vleže, na snadno rostoucí trapézy si naordinoval superset z krčení ramen a přitahování činky ke krku.

Těmto 6-7 sériím nicméně dodalo brutální intenzitu rozdělení do 5 částí (viz trénink ramen). V samotném intenzivním tréninku dělal pouze dva před-vyčerpávací supersety, jejichž podstatou bylo provedení izolovaného cviku těsně před cvikem kombinovaným. Většinou volil pullover na stroji Nautilus a stahování za hlavu na Nautilu.

Do profesionálního pelotonu, jemuž dominovali borci jako Al Beckles, Mohamed Makkawy, Boyer Coe, Jusup Wilkosz, Roy Callendar a další, se Wilson přidal roku 1981 na Montreal Grand Prix, kde byl sedmý (1. Coe). Prémii 5tisíc dolarů však shrábnul až za vítězství na Grand Prix v Portlandu 1983, na mistrovství světa profesionálů skončil s estetickými 95 kg super-tvrdých svalů pátý (1. Makkawy).

Na Grand Prix Portland 1983 Scott Wilson poráží Tonyho Pearsona.

V příštím roce se pohoršil devátým místem, na Night of Champions byl čtrnáctý a podobné výsledky sbíral v letech 1986 až 1988. Třeba co napsal FLEX o GP Niagara Falls 1988: „Scott Wilson na 8. pozici vypadal hranatě a svaly měl hodně zatažené vodou. Zdálo se též, že má široký pas. Díky tomu se jevil hladký a bez nezbytné ostrosti na jednom z nejskvělejších těl našeho sportu.“

Finalisté MS profesionálů 1983 (zleva): 1. Makkawy, 6. Fuller, 3. Haney, 2. DeFerro, a 5. Wilson

Tak tomu bylo i na dalších soutěžích – při srovnávání s borci s užším pasem Wilson vždy vycházel hůře. Z profesionálního mistrovství USA 1988 však vytěžil 4. místo: „Černý kůň soutěže Wilson byl masivní, symetrický, tvrdý, žilnatý a natolik uchvacující, že ve druhé půli soutěže už měl publikum zcela na své straně.“

Hned poté se v Columbusu odehrálo mistrovství světa profesionálů a Wilsonovi připadlo 6. pořadí (plus 2tisíce dolarů). „Nejvyrýsovanějším mužem soutěže byl 38letý Scott Wilson ze San Jose,“ zapsal reportér FLEXu. „Na jeho pózování byla radost pohledět, hamstringy měl jasně nejlepší v celé soutěži a deltoidy, samozřejmě, nejlepší v branži. Dokonce ukázal nyní povinné Gaspariho gluteály s rýhami tak hluboce vrytými do zadku, jako kdyby zrovna seděl na škrabáku na bláto.“ Ještě Muscle&Fitness: „Držitel 6. místa Scott Wilson byl větší a tvrdší než kdykoliv předtím, s nejvýraznějšími deltoidy z celé řady závodníků. Rozhodčí se domnívali, že byl sice ostrý, nepředvedl však esteticky atraktivní postavu. Vlastní ovšem velmi hutné, robustní svaly, jež se dočkají ocenění v budoucnosti.“

Poslední soutěží sezóny 1988 bylo finále Grand Prix v Montrealu. „Scott má enormní kvadricepsy a deltoidy,“ zmínil reportér Jeff Everson. „Pouze Mike Christian má působivější ramena. Jedinou Scottovou relativní slabinou jsou svaly mezi lopatkami – ale možná jde jen o optický klam, způsobený masivními deltoidy. Odvezl domů 6. příčku a 1200 dolarů.“

HRUDNÍK PODLE SCOTTA WILSONA
Odstavec o tréninku prsních svalů vychází ze stejné úvahy jako ty předešlé, tedy staré metody vs. nové s dodatkem, že inovace – jakkoliv efektivní – přišly zkrátka pozdě.

V roce 1980 Wilson seznal, že jeho přirozeně mohutné deltoidy a tricepsy brání prsním svalům v růstu, což se navíc projevuje silnými nedostatky v horní partii hrudníku. Z toho důvodu zařadil hrudník jako první v tlakovém dni týdenního splitu, společně s rameny a tricepsy. Dále zdvojnásobil množství práce na šikmé lavici.

Rozpis tréninku mimo sezónu:
■ Tlaky s činkou na šikmé lavici nebo tlaky s jednoručkami na šikmé lavici, po třech rozcvičovacích sériích provedl 4 těžké série po 6-8 opakováních se 145 kg činkou nebo párem 68 kg jednoruček.
■ Benčpres, 4 středně těžké série po 6-8 opakováních se širokým hmatem, lokty do stran a osou spouštěnou ke krku, s váhami kolem 170 kg.
■ Rozpažování na šikmé lavici, 4 série po 8-10 opakováních s jednoručkami nebo kladkami.
■ Rozpažování na rovné lavici, 4 série po 8-10 opakováních, nebo stlačování loktů na pec-decku.
Před soutěží ještě přidával střihy na kladkách (3-4 série x 8-10 opak.).

Jestli to čtenáře předtím nenapadlo, teď už mohu prozradit, že zásady vysoce intenzivního tréninku se Wilson dozvěděl z článků Mike Mentzera ve Weiderových magazínech. Poučil se o před-vyčerpání, o vynucených, negativních a neúplných opakováních, ale též o rozmanitosti jako o léku na adaptaci a zvyk. S tímto na mysli zavedl v roce 1987 dva typy tréninků hrudníku, těžké tréninky s několika sériemi (1-2 na cvik) po 6-8 opakováních a technikami jako vynucená a negativní opakování, a rychlé lehčí tréninky se 3-4 sériemi na cvik po 12-16 opakováních, krátkými pauzami a supersety.

V obou trénincích začínal izolovaným cvikem, většinou rozpažováním s jednoručkami, v intenzivním rozpažováním nebo pec-deckem. Poté následoval tlakový kombinovaný cvik, tlaky s činkou nebo jednoručkami na rovné či šikmé lavici (pokud začínal rozpažováním, tak pec-deck). V těžkém cyklu končíval kliky na bradlech, v intenzivním střihy na kladkách. Takto trénoval pětkrát týdně ve třídenním splitu (l) hrudník a paže, (2) břicho a nohy a (3) záda, trapézy, deltoidy a krk.

Wilson, který dávno zanechal povolání tesaře a měl dobré místo manažera a osobního trenéra v Gold´s Gym v San Jose, oslavil 45. narozeniny a po šesti letech odmlky přijal výzvu v podobě soutěže Masters Mr. Olympia nad 40 let; ač věkem patřil k nejmladším, zbyla na něho až 11. příčka (1. Robby Robinson). Pět let nato, jako čerstvý padesátník, byl desátý (1. Vince Taylor), a v červnu 2000 v Roanoke, Virgínia, „…nabídl k posouzení silné paže i značnou hmotu, byl však málo žilnatý,“ což stačilo na osmé místo. Wilsonův kamarád ze San Diega na blogu uvedl: „Tenhle chlap byl ztělesněním hardcore profesionálního bodybuildingu, ale nikdy nezískal ovace, jaké si zasloužil. Nedokázal totiž jen tak pózovat a nikdy na tom seriózně nepracoval.“

Scott Wilson žil s manželkou Vicky a syny Scottem, Michaelem a Erikem v oblasti San Jose v severní Kalifornii. Zemřel ve městě Merced v San Joaquin Walley dne 5. srpna 2018 ve věku 68 roků na rakovinu kůže, která metastázovala do kostí.

Galéria