IN MEMORIAM: ZDENĚK SRSTKA (1935–2019)
Zdeněk Srstka byl pravděpodobně jediným vzpěračem, jehož znala i dnešní generace filmových a televizních diváků. Svými roličkami ve velkofilmech doslova zlidověl, výroky a větičkami se navždy vepsal do povědomí lidí (zdrobněliny nepopírají fakt, že není malých rolí, navíc u Srstky nešlo přehlédnout hřmotnou, 170 cm vysokou a hodně přes metrák vážící postavu). Všichni, kteří někdy shlédli legendární komedii „Marečku, podejte mi pero!“ režiséra O. Lipského, sotva zapomenou na hlášku o Hliníkovi a Humpolci. Mne osobně zase okouzlil duetem z televizního pořadu Možná přijde i kouzelník, kde s J. Hanušovou a v bílém kvádru s motýlkem v hitovce Čau lásko skvěle parodovali Gotta s Holanovou (o šest let mladší Černoch nás opustil v roce 2007, J. Hanušová roku 2017). A to nechávám stranou jeho exhibice v Mládkově Čundrcountryshow. Tam stačilo, aby se projel v roli Hurvínka na koloběžce a záhy si o tom vykládala celá republika.
Příprava na výkon
Zdeňka Srstku jsem znal z pravidelných soutěží Velká cena Prahy v powerliftingu v 80. letech m.s., které jsem rozhodoval a kam přicházíval jako divák od fochu, vždy v doprovodu širokoplecích kamarádů z kaskadérské či silácké branže. Blíže jsme se poznali až na akcích s názvem SPORTPRAGUE, obřích veletrzích sportovního zboží a vybavení, kde rovněž nechyběl stánek Muscle&Fitness. Jednou tam přivedl hereckého kolegu Jiřího Krampola, podruhé ode mne dostal knížku Historie síly, v níž v oddíle o historii vzpírání v Čechách také vystupuje.
Psát o tak známém, nebojím se říci slavném člověku, jenž mistra Hrušínského oslovoval familiárně Rudlo, není snadné, zvláště když jste jej znali krátce a dávno. Náplň této faktografické vzpomínky jsem si rozdělil do kapitol Mládí a sport – Síla – Zábava, což mi hned připomenulo trojjediné heslo kulturistiky Zdraví, síla, krása. Vskutku, prvních dvou atributů měl Srstka bohatě, ohledně třetího klamal zjevem i obličejem: pořez s vizáží rváče, otrlec tvrdých pěstí, bouchač s nosem jako hruška a placatýma ušima, jenže s pohledem dobráckého bernardýna – ve skutečnosti byl opravdu měkkosrdcatý a mírný. V životě se násilí vyhýbal se slovy: „Když tě zabiju, dopadne to blbě pro nás pro oba.“
Kapitolka první: Mládí a sport
Životní a sportovní osudy budoucího siláka, kaskadéra, řemeslníka a herce se začaly odvíjet v Praze-Holešovicích, kde se 26. září 1935 narodil jako první syn Františka a Marie Srstkových; mladší František přišel na svět v roce 1941.
Zdeněk Srstka jako kluk, cca 1940
Otec byl majitelem řeznictví a výtečným uzenářem, matka prodávala v krámě. Malý Zdeněk chtěl být Eskymákem, Indiánem a Robinsonem, navštěvoval junácký kroužek, učil se hrát na housle a na piano. Ke sportu přičichl jako fotbalista a dotáhl to až do dorostu Slávie, mimo to chodil do gymnastického odboru Sokola. Okupaci přežili se štěstím, otce-odbojáře v roce 1950 zavřeli a navíc přišel o podnik, Zdeněk jako syn živnostníka nesměl studovat. Po obecné škole nastoupil do ČKD do učení na elektromechanika, po dvou letech dostal svolení k přestupu na vyšší elektrotechnickou průmyslovku. Mezitím shlédl film Kožené rukavice a přečetl knížku Joe Louis, Pěsti pro miliony a krátce se zakoukal do boxu vnímaného jako řešení typické situace: nevysokého, tlustého klučíka ve škole otloukali jako píšťalku. Bohužel, na učilišti ČKD box nebyl, zato dostal řízením osudu jako sportovního referenta syna vzpěrače-olympionika V. Pšeničky (1931–2015), u něhož začal vzpírat. Dvakrát týdně trénovali na Rudé hvězdě vedle zápasníků a Srstka chodil na žíněnku s nimi. Zápas klasickým i volný stylem jej bavil, zvláště když borci provokovali slovy „Nemysli si, že když zvedneš 150 kilo, že nedostaneš do držky!“ Za studií v roce 1954 vyhrál sportovní hry ve Vídni, roku 1955 vzpíral na ME/MS v Mnichově a osobně spatřil americký Wonder of Nature Paula Andersona, jak dělá pět dřepů se 410 kg.
Svatba s Janou Martínkovou (1958)
Na vojnu nastoupil do Plzně k tankistům a první rok prolenošil, ve druhém se jako armádní naděje dočkal převelení do Prahy a po přípravě s koulařem Jiřím Skoblou obsadil 3. místo na vzpěračském ME v Katowicích. Zkraje roku 1958 se Srstka oženil s velkou láskou Janou Martínkovou a v prosinci se narodil syn Jiří. Manželství však vydrželo jen tři roky, další čtyři dekády bydlel v činžáku v Holešovicích a žil jako svobodný mládenec. Po rozloučení s činkou se Srstka vrátil k zápasu a v roce 1967 dokonce reprezentoval na Kubě.
Kapitolka druhá: Síla Zdeňka Srstky
V dalším textu se budeme podrobně věnovat výkonům Z. Srstky s činkou. Už v roce 1954 při utkání ČSR : Rumunsko vyhrál váhu do 82,5 kg součtem 322,5 kg (tlak 92,5 kg; trh 100 kg; nadhoz 130 kg). V říjnu 1955 startoval 20letý junák na sloučeném ME/MS v Mnichově. Za trojboj 365 kg v kategorii do 90 kg získal 12/13. místo. V červnu 1957 Srstka poprvé vyhrává mistrovství ČSR (367,5 kg), v srpnu reprezentuje na III. světovém festivalu mládeže v Moskvě a v září odváží z ME v Katowicích bronzovou medaili za 382,5 kg. Na víc tenkrát nebylo, vítěz dělal 420 kg, druhý 390 kg.
Trh do dřepu
Na letní Spartakiádě spřátelených armád v Lipsku v září 1958 skončil Srstka druhý s rovnými 400 kg, se stejnou sumou obhájil druhý titul mistra ČSR. Rok 1960: Začátkem května dobývá na ME v Miláně 6. příčku váhy do 90 kg (397,5 kg), koncem května se stává potřetí mistrem ČSR.
Hry XVII. Olympiády v Římě, dne 9. září 1960, sál Palazetto della Sport. V kategorii do 90 kg startovalo 20 závodníků, tři vypadli. Srstka koučovaný V. Peterkou vážil 89,90 kg, čili dobře shodil, tlak začal neplatně na 117,5 kg, opakoval a zapsal 122,5 kg. V trhu šel učebnicově 120, 125 a 127,5 kg, v nadhozu pojistil 150 kg, poprvé nedal 160 kg, podruhé vzepřel a s trojbojem 405 kg finišoval devátý. Závodníci před ním nazvedali 407,5 kg – 410 kg – 412,5 kg, pak výkonnostní skok na 422,5 kg a 432,5 kg. Medailisté zvedali 445 kg (L. Martin), 457,5 kg (T. Lomakin) a 472,5 kg (A. Vorobjov). V říjnu během utkání ČSSR : Maďarsko vítězí v devadesátce s rekordy 131 kg v trhu a 163 kg v nadhozu, k tomu tlak 125 kg a trojboj 417,5 kg.Červen 1961, čtvrtý domácí titul (405 kg; 122,5 kg + 125 kg + 157,5 kg). Na ME ve Vídni vypadl na základním pokusu 125 kg v tlaku… Srstka od OH laboroval se zraněním ramene a viděl nástup dopingu. „Maďaři, Poláci a Bulhaři, kluci, které jsem porážel o 30 kg, najednou začali sbírat medaile,“ řekl. „Ptal jsem se jich, jak to dělají, a oni odpověděli, že mají nové metody a potravinové doplňky na sílu a proti únavě. My jedli akorát Pangamín a Celaskon. Tak jsem už dál nechtěl pokračovat.“Vydržte ještě špetku teoretických úvah. Srstkovy osobní rekordy ve vzpírání jsou tlak 125 kg, to byla jeho nejslabší disciplína, trh 131 kg, nadhoz 163 kg a trojboj 417, 5 kg. V porovnání s tehdejšími světovými rekordy měl tlak hodnotu 78 %, trh 89 %, nadhoz 86 % a trojboj 87 %. Z výkonu v soupažném tlaku lze odvodit předpokládanou sílu v dalších disciplínách – benčpres 160 kg, dřep s činkou za krkem 265 kg a mrtvý tah 235 kg, dosažitelné tehdy v roce 1960 a ve věku 25 let.
Soupažný tlak (1957)
K těmto disciplínám sportu zvaného powerlifting se Srstka dostal až v 90. letech, a oficiálně se jimi prezentoval od 56 do 67 let. Jak uvádí přímý účastník K. Zákostelský, Srstka se poprvé ukázal na prkně v prosinci 1991 na Vánoční ceně Pacova; v kategorii do 110 kg nazvedal 625 kg (dřep 225 kg, benčpres 155 kg, mrtvý tah 240 kg). V roce 1994 dobyl 3. místo na mistrovství republiky masters (240+157,5+202,5=600 kg), v devadesátém pátém už byl druhý (615 kg). Z evropského šampionátu masters 1996 v Maďarsku dovezl bronz (225+150+235=595 kg), roku 2000 jako šedesáti pěti letý získal mezi českými veterány další bronz (235+155+235=625 kg). A ve věku 67 let vytlačil vleže 160 kg a stal se 3. nejlepším veteránem Evropy, přičemž zmínky o titulu evropského šampióna v benčpresu z roku 2004 se mi nepovedlo potvrdit. Srovnáme-li výkony odvozené s reálnými, dobře spolu korespondují zejména benčpres a mrtvý tah, dřep možná ovlivnily problémy s hloubkou. Srstkova powerlifterská síla dokazuje přinejmenším to, že s poctivým tréninkem síla ani svaly nestárnou.
Závěrem se pokusím nahlédnout pod pokličku Srstkovy síly, tedy jak trénoval a jedl. Od roku 1968 působil na Strahově ve funkci vedoucího údržby kolejí, městečka 10 věžáků s 5000 studenty. Jak mi vyprávěl K. Zákostelský, měl v areálu potřebné provozní prostory a soukromou posilovnu, vybavenou vzpěračskými prkny se stojany a lavicemi, na stěně byla uchycená jednoduchá kladka. Coby vzpěrač Srstka sázel na osvědčené cviky a metody. V posilovně trávil dvě hodiny čtyřikrát týdně, mnohdy v pozdních nočních hodinách. Dvakrát do týdne dělal dřepy: po rozcvičení 4×4 opakování, v dalším tréninku 4×2 opakování s těžší váhou. Jako maximum uvedl 250 kg, snil však o třístovce. Ve zbývajících dnech prováděl přemístění a tlaky ve stoji, v 90. letech přidal klasický benčpres. Na posílení zad dělal pozvedy od kolen s 350 kg.
Pantáta Srstka chtěl mít syna řezníkem, to se ovšem nestalo, ale nějaké geny zde zůstaly. Na vojně si mladý Srstka oblíbil vařený špek a od té doby patřily do jeho jídelníčku slanina, bůček, guláš, jelita, škvarky, vepřové koleno a sekaná. Vše ochucoval česnekem a cibulí, což byly spolu s ranní malou slivovicí jeho léky na život. Polévky měl rád všechny, od zelňačky až po dršťkovou, taky králíka na cibuli a na pití kopřivový čaj. Osobně jsem slyšel, jak za nejlepší iontový nápoj vychvaloval pivo.
S powerliftery Pacov (zleva): J. Mička, Z. Srstka, K. Schoř, K. Zákostelský
Kapitolka třetí: Zábava (Kaskadér & herec)
V 60. letech m.s. už byl Srstka hlavně kaskadér, a k tomu se skvěle hodily přínosy všech předcházejících aktivit: síla, obratnost, umění padat, odolnost proti bolesti, dovednost dát a snést ránu. Není podstatné, jestli se k této branži dostal shodou náhod, nebo logickým vyústěním vývoje událostí, ale byl u toho. Od začátku 60. let dělali rizikové scény ve filmech hasiči, potápěči a horolezci, za prvopočátek českého profesionálního kaskadérství dnes pokládáme vystoupení organizované skupiny v hudební westernové parodii režiséra O. Lipského Limonádový Joe (1964). Zakladatelem party vrcholových sportovců, trénujících v tělocvičně ČKD Praha, byl boxer a hokejista J. Tomsa, dále sem patří zápasníci Srstka a K. Engel, skokan J. Lánský, judista P. Jákl starší, další boxeři O. Rademacher a J. Sejk a ještě asi deset lidí. Podle Srstky nicméně měli premiéru už roku 1962 ve dvojfilmu Tarzanova smrt – Blbec z Xeenemünde, kam asistent režie T. Svoboda hledal (a našel) pár rváčů.
Herec a kaskadár Zdeněk Srstka. Fotografováno pro Magazín Právo
Srstkovu první roličku popsal J. Tomsa: „Zdeněk měl oproti jiným kaskadérům tu výhodu, že byl herec a situaci zahrál přirozeně. Zviditelnil se hned první epizodou a filmaři si jej žádali. Dnes víme, že byl v mnoha situacích nenahraditelný a vždy originální.” V roce 1968 tito kaskadéři účinkovali v americkém velkofilmu Most u Remagenu, a to už si říkali Barrandovští kaskadéři. V letech 1972 a 1974 točili Oázu a Sokolovo, oba v SSSR, v pětasedmdesátém dělali koprodukční film Na západní frontě klid.
Dále Srstka ztvárnil desítky mini-roliček většinou bez textu, jindy doprovázených jednou větou nebo jen slovem. Od bezejmenných postaviček typu “muž z davu” se dopracoval až k dobře zapamatovatelným osobám, vyberu namátkou tři: jako řidič Safari v TV seriálu Pan Tau (1978), sanitář Korejs v seriálu Sanitka (1984) nebo zřízenec v ZOO Evžen (Dva lidi v ZOO, 1989). Suma sumárum účinkoval ve 229 filmech, po 30 letech pověsil kaskadérství na hřebík a své nástupce vychovával. V úvodu padla zmínka o jeho angažmá v hudebně-zábavném televizním pořadu Možná přijde i kouzelník (1982–1991), kde perfektně sekundoval protagonistům Lábusovi, Kornovi a Kaiserovi. Nejširší veřejnosti se asi nejvýrazněji vepsal do paměti moderováním pořadu o ochraně a pomoci zvířatům Chcete mě?, v němž alternoval s M. Kubišovou. V roce 2010 byl Zdeněk Srstka uveden do Síně slávy Českého svazu vzpírání.
Apendix
Se synem Jiřím
Srstka nespoléhal na filmové honoráře, mimochodem nevalné, ale byl mužem mnoha povolání. Prošel řadou postů v ČKD, jezdil s náklaďákem, pobyl v Holešovickém pivovaru a koncem roku 1967 vzal místo vedoucího údržby studentských kolejí Strahov; tam od roku 1992 provozoval hostinec U kaskadéra. K tomu ještě roku 1991 založil stavební a údržbářskou firmu GOGO. Byl pyšný na syna Jiřího, právníka a profesora, jenž krátce (1997–2001) řediteloval Národnímu divadlu, dnes šéfuje divadelní, literární a audiovizuální agentuře Dilia a přednáší na DAMU. Malý pozemek s chatou v Klánovicích, zděděnou po rodičích, Srstka přestavěl na domek vybavený kromě plynových taky kachlovými kamny a tzv. piliňáky; tady relaxoval a choval buldoka a kocoura. V roce 2008 si vzal za manželku laborantku Alenu Dvořákovou (nar. 1949).
Herec a kaskadér Zdeněk Srstka pózuje fotografům se svou o čtrnáct let mladší partnerkou Alenou Dvořákovou před svatebním obřadem v Újezdě nad Lesy v Praze 9.
Vposledku už strádal zdravotními problémy (začal hubnout a křehnout, takže stěží vyšplhal na pódium – dodává ing. I. Mach), hlavně bolestmi páteře, takže musel chodit o berlích. Ohlásily se totiž následky celoživotního nakládání s těžkými váhami, všechny ty dřepy se dvěma metráky a pozvedy od kolen se čtyřmi, plus nesčetné pády, kotrmelce a úrazy. Muž bodré povahy, vpravdě lidový a lidský a v projevu plně pravdivý, představitel řady oborů od sportu až po umění, skonal v pondělí 29. července 2019 ve věku 83 let. Čest jeho památce.
Prameny: Chochola, L.: Osm životů Zdeňka Srstky, Formát 1999
Prohl, K.: 115 let vzpírání v Čechách, 2007, vydání vlastní
Snímky: Osm životů Z. Srstky (2), web (6), archiv autora (2)
