Jak to bylo kdysi: Arthur Harris (2)

Vzpomíná dr. Ken Rosa:

„Padesátá léta byla dekádou paradoxů. Dala nám báječnou hudbu se skupinami jako The Platters, byl zde zpěvák R&B Roy Hamilton, jazzová zpěvačka Dinah Washington a Al Hibbler, vokalista od Duke Ellingtona. Byly ovšem i věci nedobré. Někdy v roce 1952 Arthur Harris, naditý do vojenské uniformy, nastoupil do autobusu směrem na jih. Rozhodl se, že bude sedět za řidičem, kdežto jeho kamarádi zabrali místa vzadu.

V klidu hleděl z okna, když tu řidič hlasitě zavolal: „ Chlapče, slyšíš?“ Arthur neodpověděl. Tehdy řidič udělal smrtelnou chybu. Vstal, otočil se, popadl mladého vojáka za klopy a chtěl jej nadzvednout.

Harris vybuchl a když vše skončilo, řidič ležel s přeraženou sanicí na podlaze a Arthur se opět díval z okna. Za to si odseděl půl roku ve vojenské káznici. Mladý a výřečný Harris byl během života mnohokrát obětí bezpráví. V roce 1959, před odjezdem na AAU Mr. America do Georgie, měl v posilovně Bronx YMCA po vzpěračském utkání exhibici. Byl jsem tam spolu s Ederem a jeho nevěstou.

Dostavil se rovněž legendární Bob Hoffman. Hluboce se mne však dotklo, když před Harrisovým vystoupením odešel. Nechápal jsem to. Neučili jsme se snad z jeho časopisu, jak získat sílu a svaly? Nevyžádal jsem si od matky peníze na tréninkové oblečení York? Což jsem nekupoval Strength&Health? Proč Hoffman bez zájmu odešel dříve, než jeden z nejsvalnatějších mužů Ameriky začal pózovat? Nevěděl jsem, co dělat, byl jsem naivní kluk (možná jsem do jisté míry stále – jen už ne kluk).

Na Mr. America 1959 byl Harris absolutně nejsvalnatějším závodníkem. Podle názoru většiny lidí včetně zvoleného vítěze měl být vyhlášen jako Mr. America. Při tom skončil osmý. Osmý. OSMÝ. OSMÝ.

Důvod, proč nikdy nevyhraje, byl očividný. Nemohu si pomoci, ale proč nadutí funkcionáři AAU, kteří zjevně sami nikdy nebyli šampióny ani závodníky, kteří nevlastnili žádné viditelné svaly a jevili zájem pouze o vzpírání, měli dovoleno rozhodovat kulturistické soutěže?

Toto období sice skončilo, pro Arthura, George Paineho a další mladé borce z různých etnik ovšem pozdě. Můj trénink s Harrisem v roce 1959 nepochybně přispěl k tomu, že jsem nabyl nejlepší kondici svého života.

Po vlastním frustrujícím zážitku na soutěži Mr. New York State s velmi dobře známou trojicí funkcionářů AAU (jeden mi odmítnul přiznat „sportovní body“ s odůvodněním, že jsem „nemohl vyhrát“ přebor středních škol v New Yorku, ačkoliv jsem to opravdu dokázal) jsem se rozhodl jet na Mr. America s Arthurem. Podal jsem přihlášku, ale po další nepřívětivé a ponižující zkušenosti z Queensu jsem se rozhodl, že není jediný důvod, abych podstupoval ještě více zahanbujících nesmyslů. Na soutěž jsem nejel a se závoděním v USA jsem navždy skončil.“