Jak to bylo kdysi: Biliár u Dona Peterse (1)

Známý kalifornský bodybuilder Don Peters (1931-2001) pracoval v 60. letech m.s. jako filmový technik u společnosti MGM a měl pronajatý luxusní dům v San Fernando Valley, v North Hollywoodu, kousek od posilovny Vince Girondy. Jako společenský člověk rád pořádal sešlosti a večírky pro kamarády s rodinami. Jedno takové odpoledne v roce 1969 zachytil svým charakteristickým stylem reportér magazínu Muscle Builder Dick Tyler.

Peters Party

“Jak můžu vypít svůj protein bez otvíráku?” protestoval Ed Giuliani. “Proč na to Joe nedá otevírací víčko?” Tak jsem vstoupil do kuchyně kombinovaného domu a posilovny Dona Peterse. Asi tak osmnáct metrů na dvanáct s tím, že většinu zabírá posilovna. Joe Weider se ráchal v bazénu, jeho milovaná Betty chytala bronz. Art Zeller porovnával foťák s Gene Mozéem a syn Vince Girondy s mým hledali průšvih tak dlouho, až jej našli. Jinak řečeno to byl hezký den.

Po chvíli jsem se rozhodl, že Giuliani má dobrý nápad. Jakmile jsem vešel dovnitř, můj sluch přivítaly zvuky biliárových koulí. Odšoural jsem se do obýváku zjistit, kdo hraje na fantastickém stole, jenž změnil místnost na hernu. Sergio Oliva poměřoval dráhu koule do rohové kapsy, zatímco Don nonšalantně křídoval tágo.

“Kdo vede?” tázal jsem se.

“Jen jsme si dali pár šťouchů na zahřátí. Hra začne za pár minut.”

“Prohraješ, kámo,” řekl Sergio a poslal kouli do kapsy. Dostal jsem pocit, že to bude pořádná hra. Šel jsem k zadním dveřím a zavolal na Zellera, aby vzal aparát a tento historický mač zachytil na film. Hned se to rozkřiklo a místnost se zaplnila diváky.

“Má někdo otvírák na konzervy?” žádal Giuliani.

Pak vše najednou ztichlo.

“Zvu tě, Sergio,” řekl Don sebejistě.

“Chceš snad říct, že mne porazíš?” řekl Sergio.

Don přikývl. Sergio se předklonil a očima hypnotizoval špičku tága. Všichni ale civěli na Olivovy paže. Jsou tak velké, až máte dojem, že hledíte na čtyřnohou zrůdu. Žádná z těch, které jsem viděl, nevypadala větší! A jeho šťouch byl krásný. Zdálo se, že král biliáru Peters narazil na sobě rovného.

Nyní byl na řadě Don. Pečlivě zhodnotil situaci na stole.

“Někdo musí mít otevírák na konzervy,” řekl Giuliani.

Donova koncentrace byla v tahu. “Dal by někdo laskavě tomu chlapovi otvírák na konzervy?”

Znovu se naklonil nad stůl ke svému mistrovskému strku. Bílá koule směřovala k červené a bílé, blížila se k nim a nakonec byla těsně u nich. Potom je minula a narazila rovnou do mantinelu. “Ha!” prohlásil Sergio. “Jsem na řadě!”

Ale mocný Sergio se těšil předčasně. Koule ještě neskončila svoji dráhu. Naproti na zeleném bitevním poli ležela modrá a bílá koule. Koule od Donova šťouchu mířila nezastavitelně k ní a poslala ji do postranní kapsy.

Sergio se chytil za nos: “Falešný strk!”

Šťouchnul jsem do Geneho. “Co je to falešný strk?”

“Vlastně trefa. Takový zásah, který splní úkol díky náhodě.”

“Poslyš, člověče,” řekl Sergio, “hodláš hrát takhle?”

Don se tvářil nevinně. “To jsou pravidla domu.”

Nemá význam popisovat hru strk za strkem. Dovolte mi jen říct, že Don asi vyhrál, ale Sergio se sháněl po spínacím špendlíku, protože jej bolela ruka od toho, jak se pořád držel za nos…

(Dokončení příště)