KDYSI A NYNÍ: KLASICKÉ ZADNÍ DŘEPY

Kdybych měl pronést nějaký proslov, táži se, co říci, aby v tom nebyla samá nostalgie a sentiment? Loučím se v 73 LETECH s nejdůležitějším cvikem silového tréninku. Důvod je jednoduchý – nechci si dál poškozovat kolena (kyčle jsou zatím OK), která pobolívají, přeskakuje v nich, loupe a píchá. Už delší dobu mne rovněž trápí šlachy hamstringu pod pravým kolenem, a netuším proč, a své přidává dolní část páteře. Momentálně i nadále potřebuji chodit a vykonávat pěší přesuny, ne polehávat s obklady nebo nedej bože v nemocnici, tudíž se musím rozloučit se vším, co chůzi narušuje. Jistý Fanda Kelner razil myšlenku „Řekni mi, co chceš, a já ti povím, jak se bez toho obejdeš,“ což je zrovinka můj případ. Už jsem se rozžehnal s běháním, dneska opouštím hluboké těžké dřepy. Mimochodem, Dave Draper přestal dělat dřepy v 62 letech, protože měl poškozené nervy a ztratil cit v nohách. John Grimek dřepoval do sedmdesáti a pak musel na výměnu kyčelních kloubů, stejně jako zesnulý Tommy Kono. Provádění těžkých a středně těžkých dřepů v seniorském věku pokládám (až na řídké výjimky mimořádně odolných, „železných“ mužů) za nesmysl.

Autor při dřepech (1969)

Seznal jsem taky, že mi dřepy stejně už nic nepřinesou, snad kromě posilování dřepového pohybu se zátěží, což je dost samoúčelné – kdy a kolikrát v životě jej ještě mohu potřebovat a využít? Riziko i námaha převyšují klady, psychicky se s tím nějak srovnám. Každý kulturistický učedník ví, že dřepy budují sílu i hmotu stehen a podporují přibírání váhy. Co už ale v mých letech se silou ve dřepu, mám snad ve svém suterénu usilovat o rekordy? Objemná stehna nepotřebuji a přibrat taky nechci, i tak mám krapet nadváhu a měl bych spíš shodit. Uznejte, má to logiku, že? Je nasnadě, že nohy procvičovat nepřestávám, vyděluji jim spolu s břichem a spodními zády celý trénink. Pořád mohu dělat lehké goblet-dřepy, násobné kondiční dřepy s tyčkou a hlavně výstupy na 30 cm vysokou bedničku, po dvaceti každou nohou s 20 kg činkami v rukách. Stroj na tlaky nohama nevlastním a stejně jsem na něm skoro nikdy necvičil.

Dřepy (1970)

Mám k tomu takovou analogii o vyklízení pozic, vojenským termínem ústup do předem připravených pozic – jenže kde a jaké ony dotyčné pozice jsou? V 70. letech m.s., po přestěhování do sokolovny Na Skále, jsem byl po tréninku tak bujný a nadupaný, že jsem chodíval na druhou stranu kopce (té tzv. Skály) a tam běhal sprinty do svahu. Trať měla tak 30 metrů a vyletěl jsem ji jako raketa. Později, v 80. letech a v roli trenéra kulturistického družstva žen, jsem s děvčaty docházel na strmý vrch za městem zvaný Roubák, který má na západní straně příkrý sklon bezmála 50 stupňů. A ten padesátimetrový a padesátistupňový krpál jsme jako doplněk procvičení nohou vybíhali, pochopitelně jsem šel (běžel) příkladem. Někdy po šedesátce, v roce 2007, jsem tam v rámci udržování kondice, mimo výjezdy na kole a jiné běhání, tak dvakrát měsíčně zavítal. Ale po svahu už jsem jenom šplhal po čtyřech, a stejně mi nahoře srdce vyskočilo někam do krku a tepny hrozily prasknutím a vůbec. V dubnu 2016 jsem kopec už jen obešel a zbaběle klusal jinudy; zato v srpnu 2017 jsem tam zašel se sedmiletým Samem. Ukázal jsem rukou nahoru a Sam bez váhání vystartoval: „Tati, pojď za mnou!“ Málem mne porazilo, ale můžete se snad s klidným svědomím shodit před synem? Vylezl jsem nahoru, toť vše, a od té doby tam chodím a lezu nahoru pořád, pyšný na svůj výkon a věk (a proč taky ne).

Posilovna Na Skále (1984)

Dřepy jsem dělal od prvních tréninků ve sklepě domu 1706 ve Felixově ulici v České Třebové. V roce 1965 jsem s tělesnou váhou 66 kg zvládl devadesátku, o rok a půl později 115 kg. Po vojně okresní rekord ve střední váze 127,5 kg, 1971 – 140 kg a ve dvaasedmdesátém 150 kg. V retrospektivě soudím, jak špatnou techniku jsem měl: Osa vysoko na krku, kolena u sebe a předklon. Nebylo snadné se takto do dřepu dostat, mnohem těžší bylo vstát, chyběly vzory a literatura, později taky motivace a duševní hnací síla. Přesto jsem dalších třicet let dřepy neopustil. Když přišel trénink a dřepy, šel jsem na dřepy, byť bez soutěžní či jiné ambice. Někdy před pěti-sedmi lety jsem ještě dělal dřepy poctivě, i těžké poloviční dřepy do sedu, ale postupně jsem snižoval váhy a snažil se je nahradit technikami jako cíleně rovná záda, nepropínání kolen a vynucená opakování – pauzy s hlubokým dýcháním 5-10 sekund a další dřep a tak dál třeba do čtyřiceti. Jen tak pro zajímavost, se dřepy jsem prožil vládu našich šesti prezidentů, a že některé byly pořádně dlouhé!

Dřepy s pauzami a hlubokým dýcháním (2014)

Co je vůbec na dřepech tak pozoruhodného nebo magického? Mnoho a ještě víc. Je to cvik rozkládající sílu mezi čtyři partie (kvadricepsy, hamstringy, sedací svaly a vzpřimovače páteře), cvik, při němž zabírá víc jak stovka svalů, cvik vycházející ze společného pohybu tří kloubních soustav (kyčle, kolena, kotníky), cvik vyvolávající ohromný metabolický výdej, ovlivňující sekreci růstových hormonů. Po mnoha letech vzájemného soužití z vás udělají jiného člověka: fyzicky přidají centimetry na stehnech i hrudníku a kilogramy po celém těle, psychicky je budete milovat i nenávidět současně. Dostanou vás a prověří, kolik námahy a bolesti jste ochotní vydržet, při neúspěchu otřesou vaší sebedůvěrou, mnohdy si (nejen obrazně) krůpnete do textilu. Tělo vám při dřepech dá všemi způsoby najevo, abyste přestali – bolestí, závratěmi, bušením srdce, nutkáním ke zvracení, pálením svalů a ztrátou kontroly pohybu. Vaše tělo bude velmi spokojené, když se zastavíte, takže série těžkých dřepů se změní na duel vaší vůle s tělem.

Kdysi jsem napsal, že „Trénink bez dřepů je jako Praha bez Hradčan.“ Přeji nám všem, aby pražské panorama zůstalo neporušené – a dokud můžete, dřepujte!