KDYSI A NYNÍ: KRČENÍ RAMEN

Dnes už mohu spolehlivě prohlásit, že oproti kolegům ze všech svých čtyř posiloven jsem měl k bodybuildingu značně odlišný přístup (a taky pohříchu odlišné výsledky). Tak tedy, od samého počátku mne zajímaly vědomosti z časopisů a knih; to trvá dodnes s přídavkem internetu, ale printová média stále zůstávají mým hlavním zdrojem informací z minulosti. Z aktivní strany jsem nevynikal soutěžními ambicemi a odolal jsem lákání sáhnout po bílých (a modrých, to byl Stenolon a Demalon) tabletách steroidů. Trénoval jsem pořád, to ano, ale soutěže jsem bral jaksi bokem a místo konkrétních cílů jsem odbočoval z hlavní na vedlejší kolej. Postoupil jsem do řídících orgánů kulturistiky, věnoval se rozhodování, patnáct let jsem dal powerliftingu a další roky dobrovolné trenérské práci.

Boulovité trapézy v podání elitního powerliftera a strongmana Billa Kazmaiera

Studoval jsem vše, co mi přišlo pod ruku: systémy, metody, cviky, funkce svalů, diety. Sám jsem experimentoval s nezvyklými cviky, zkoušel a hledal něco, co lze pojmenovat tajemství kulturistiky. O třicet let později mi došlo, že ve cvicích to není, ale lidé se nemění a pořád se ptají: Jaký je nejlepší cvik na…..? V posilovně jsem kupříkladu cvičil švihy s jednoručkou, odkoukané ze starého britského magazínu. Kamarádům to přišlo směšné a nazvali mne pro jejich podobu s mácháním krumpáčem kopáčem hrobů. Po roce 2000 se švihy s kettlebellem staly módním hitem… Nutil jsem kolegy k výrobě nářadí – postupně vznikly stroje na bicepsy s opěrkou loktů a na ramena (delt-deck), veslovací aparát, římská lavice, tvarovaná osa na benčpres a tzv. bezpečnostní osa na dřepy, vše moc užitečné věci. A jako jediný z první posilovny Za vodou jsem dělal krčení ramen s činkou. Mimochodem, zrovna jsem kdesi četl, že je to nejzbytečnější cvik všech dob…

Ke komplexnímu rozvoji zad neodmyslitelně patří masivní trapézy.

Všiml jsem si už dávno, že vzpěračům, powerlifterům a některým kulturistům vyrůstají od ramen k uším dvě impozantní boule svalů. Jsou unikátní tím, že je vidíte ze všech stran, takže dávají ramenům a zádům reálný 3D-rozměr. Mimochodem, nedostatečné trapézy jsme znali už v HP-Clubu a prázdná místa mezi rameny a krkem se trefně nazývala kaňony. Úplný knokaut však způsobily obrázky Billa Kazmaiera, později video s tréninkem Ronnie Colemana (krčení ramen s činkou za tělem s 317 kg) a znovu fotky Johnnie Jacksona a Toneye Freemana. Imponovalo mi to strašně, jenže tenkrát u nás trapézy nikdo cíleně netrénoval! Až někdy koncem 80. let, to už mi bylo přes čtyřicet, jsem se do nich konečně pustil. Můj systém byl jednoduchý: vždycky před noční směnou, tedy každý čtvrtý den, jsem zajel na kole do posilovny a kolem páté odcvičil asi šest až osm sérií krčení ramen s činkou po 5–10 opakováních. Postupoval jsem pyramidou, dělal dynamické zvedání ramen s pohupem v kolenou a po půl roce už bylo na čince 160 kg. Docela paráda, to myslím vážně, jenže velké trapézy nikde, ALE PROČ? Možná už jsem byl starý a vlastně v andropauze, možná chyběly bílkoviny a kalorie na přibrání, možná mi trapézy nejsou geneticky dány; nejspíš v tom bude všechno a zejména druhý bod. Nakonec abych si zafilozofoval s kapitánem Michalem Exnerem: „To ví jen bůh a svatý Václav!”

Autor při tréninku krčení ramen s činkou a jednoručkami

Ve druhé posilovně Za vodou jsme měli jednoručky do 45 kg. Občas jsem jako protažení a uvolnění dělal kroužení rameny dozadu, ale bůhví proč jsem tomu nepřišel na chuť. Krčení ramen s činkou za tělem mi také nejdřív nesedělo a pořád mne mrzí, že jsem nevydržel. V létě 1996 jsem se dopustil tragické chyby. V té době mne zrovna bavily pozvedy činky ležící napříč přes lavici; pěkně jsem cítil záda, ramena a trapézy. Seriózní mrtvé tahy byly dávno out a dodnes netuším, proč jsem zrovna ten den naložil four twenties per side. Napřímil jsem se, to ano, ale natrhl si pravý trapéz. Nijak neléčená ruptura s lehkým poškozením krčních obratlů a krutou bolestí z míchy si vyžádala měsíční neschopenku s následným psychickým blokem k podobným cvikům.

Krčení ramen patřilo také do tréninkového repertoáru Arnolda Schwarzeneggera.

Ke krčení ramen jsem se vrátil až po 15 letech, v roce 2010. Je to cvik, v němž – oproti dřepům, tlaku nad hlavu nebo benčpresům – mohu zvedat na svoje poměry solidní váhy a krásně napumpuji celý vršek těla. Záhadou krčení ramen je to, že i po delší pauze klidně zopakuji dřívější váhy! Vzhledem k domnělým příčinám nerůstu trapézů důvod k zamyšlení: Nestačilo je tenkrát trénovat jednou za 14 dnů, nikoliv každý čtvrtý den? Moje dávka je asi 6 sérií po deseti-patnácti v supersetu s upažováním nebo předpažováním. Do druhého tréninku jsem zařadil krčení s jednoručkami, ty díky paralelnímu úchopu procvičí svaly jinak. Protože miluji změnu, ve třetím tréninku dělám krčení s jednoručkami v supersetu s velkou činkou. Ačkoliv vím, že ve svém věku se velkých trapézů už nedočkám, přál bych si někdy, už jen pro ten pocit, vyzkoušet jiné dva cviky: krčení ramen s trapézovou osou a hlavně stroj na krčení ramen, oboje s paralelním úchopem!

Galéria