KDYSI A NYNÍ: STREČINK
Po přečtení nadpisu mne hned napadá: jaký paradox – strečink kdysi? Nic takového, tady žádné kdysi, dříve, tenkrát není. Vezmu-li postupně své oblíbené sporty (1) volejbal, (2) potápění a fotbal (3), gymnastiku (4), vrh koulí (4) a vzpírání (5), tak o nějakém cíleném protahování nelze mluvit. Třebaže historicky jde původ strečinku objevit v polohách jógy z doby před 2-3 tisíci lety, ve školách tance a baletu, opravdové zhodnocení a metodické zpracování nastalo až v polovině 70. let m.s. Celosvětově se rozšířil díky popularitě běhání, cyklistiky, aerobiku a fitnessu deset let poté a dnes patří k tréninkovým rituálům mnoha sportů; bohužel, mnohdy chybně vykládaným a používaným – to jsou ti fotbalisté, tenisté, běžci a cvičenci ve fitcentrech, tahající si bez přípravy a všelijak za krk, paže a nohy v domnění, že připraví svaly, klouby a šlachy na zátěž a předejdou zraněním.
Super ohebnost v podání Johna Grimeka
Moje osobní pojetí strečinku má několik fází. Ještě předesílám, že v gymnastice a vzpírání jsem se naučil nutnosti všeobecného rozcvičování před tréninkem, což bez výjimky praktikuji stále, a cvičení v úplném pohybovém rozsahu – jak v gymnastice, tak ve vzpírání zkrácené pohyby zkrátka nejsou. Také cviky od natažení do smrštění svalů dělám dodnes, což soudě podle mého stupně pružnosti chybějící strečink skvěle suplovalo.
Přelomová publikace Boba Andersona Stretching (1975) byla u nás vydána asi o 10 let později, ale nějaké to protahování už jsme v oddíle znali dávno. Protahovali jsme hrudník ve dveřním rámu, záda s hamstringy v předklonu (viz foto J. Grimeka) a latissimy taháním za svislou tyč (viz foto Arnolda), nebo celou páteř ve visu na hrazdě. V 80. letech jsem získal samizdatovou brožuru o indickém cvičení pro zdraví. Necháme-li bokem duchovně-náboženskou stránku věci, zejména tzv. krokodýlí torze a další polohy fantasticky uvolňovaly svaly kolem páteře a hamstringy, jejichž ztuhlost bývá příčinou otravných bolestí spodních zad.
Arnold a protahování zad
Torze a polohy jako most, pluh, kobru jsem prováděl spoustu let dvakrát až třikrát týdně v obýváku na koberci. Cítil jsem se skvěle, neznal jsem potíže se ztuhlými zády po ránu, v předklonu jsem sahal dlaněmi na zem, nazouval a šněroval boty ve stoji na jedné noze a spojoval ruce za zády. Jakmile se idea strečinku rozšířila do obecného povědomí, zařadil jsem jej do své trenérské metodiky, provozované v rámci instruktáží lidí v posilovně. Jste-li mezi námi noví, zapamatujte si aspoň tolik: Strečink NENÍ rozcvičení. Protahování bez zahřátí může poškodit kolagenové spojovací tkáně v kloubech, ve studených svalech je zase značná třecí síla a nejsou tudíž připravené k natahování. Správný postup začíná zvýšením tělesné teploty prostřednictvím lehkého aerobního cvičení, po němž následuje několik gymnastických a posilovacích cviků bez zátěže (kroužení pažemi, předklony, dřepy, shyby a kliky). Potom teprve přijde první cvik strečinku. Kdo chce, může protahovat mezi sériemi, případně po tréninku.
Strečink je dnes nedílnou součástí sportu.
Strečink dnes patří ke sportu stejně jako Adidas, NHL, milionové prémie nebo doping. Televizní záběry ukazují fotbalisty při protahování nohou a třísel, protahují lidé ve fitcentrech, atleti na dráze i hokejoví brankáři na ledě. Obecně přijímaným názorem ze 60. let bylo, že silový trénink podporuje vznik svalové ztuhlosti. Tomuto trendu přispívaly postavy kulturistů a vzpěračů s ohromnými svaly a kůží popraskanou od rychlého nárůstu hmoty. Ne všichni však byli (a jsou) neohrabanými horami svalů. John Grimek uměl dělat přemety, salta, stojky a rozštěpy. Byl tak neuvěřitelně ohebný, že se ve stoji s napnutými koleny dokázal dotknout lokty země! Ani Tom Platz neměl problémy s pružností a borci jako Flex Wheeler nebo Roland Cziurlok snadno udělali rozštěp!
