Legendy bodybuildingu: Mike Matarazzo

Matarazzova emblematická „jazyková“ póza

Mike Matarazzo (8. 11. 1965 – 16. 8. 2014) byl nepochybně, bezesporu a dozajista jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších borců 90. let minulého století.

Mike Matarazzo s vyplázlým jazykem. Dělal to pokaždé, když během svých 31 profesionálních soutěží nasadil „nejsvalnatější“ pózu. A dav burácel. Ačkoli nevyhrál ani jeden z oněch 31 závodů, fanoušci bodybuildingu jej zbožňovali. Milovali jej, protože vyplázlý jazyk říkal, že to má rád. Že bodybuilding je pro něj vším. Ono příznačné gesto představovalo vrchol Matarazzova šoumenství. Nepobíhal po pódiu a nerozdával kolem sebe běloskvoucí úsměvy. Na to rovnou zapomeňte. Rodák z amerického Bostonu byl ve svém srdci modrý límeček, příslušník dělnické třídy, a jako takový nikdy nezapomněl na své kořeny. Tudíž když srazil pěsti ve své verzi most muscular a z jeho rozšklebených úst vylétl jazyk, dával každému jasně najevo – nehledě na umístění – že se náramně skvěle baví. A solidární diváci buráceli s ním.

Kořeny

Malý Mike s otcem

Matarazzo jako mladý boxer.

Somerville (Massachusetts) je dělnické město na severozápadě Bostonu. Tam Mike Matarazzo Jr. vyrostl. „Nic bych na tom neměnil,“ řekl o svém rodišti. „Má rodina sice neměla moc peněz, ale kluci, s kterými jsem vyrůstal, byli těmi nejlepšími kamarády, jaké jsem kdy měl.“ Po vzoru dalšího Italo-Američana Rocky Balbou začal Mike boxovat. V roce 1985 vyhrál lehko-těžkou hmotnostní kategorii na místním turnaji Massachusetts Golden Glove (Zlatá rukavice). Během boxerské přípravy však Matarazzo zjistil, že jej více baví zvedat činky než rozdávat rány.

„Dave Draper, Arnold Schwarzenegger, Lou Ferrigno, Mike Katz, Sergio Oliva a Frank Zane,“ odpověděl Matarazzo na otázku, kdo měl v jeho raném kulturistickém období na něho největší vliv. „Měl jsem rád všechny ty kulturisty ze staré školy. Bylo to hardcore období, kdy kulturisté nepotřebovali všechno to nablýskané vybavení, jak jej známe z posiloven dnes. Tenkrát se trénovalo s intenzitou a soustředěním, nehledě na dizajn posilovny nebo jiná omezení.“ Tuto pracovní etiku vnesl Matarazzo, živící se tehdy jako řidič náklaďáku, také do svých tréninků a brzy zaznamenal solidní přírůstky. Při své soutěžní premiéře vyhrál s vahou 103 kg (při výšce 178 cm) celkový titul na Gold´s Gym Classic 1989 v Massachusetts. Zkraje roku 1991 – po vzoru některých svých výše zmiňovaných idolů – se pak přesunul do kalifornské Venice, aby zde trénoval v místním Gold´s Gymu.

Známá mecca kulturistů na západním pobřeží tehdy zažívala druhou renesanci. Ta první nastala v 70. letech s Arnoldem a spol.; protagonisty té druhé byli borci narozeni v 60. letech, jejichž idolem byl vesměs právě Arnold – chlápci jako Flex Wheeler, Chris Cormier a Shawn Ray, kteří byli součástí vlny talentů, jež se projevila bezprecedentním defilé fantastických postav, jimiž se vyznačovala 90. léta. Stávalo se takřka denně, že se v Gold´s Gymu objevil neznámý amatér odnikud, dychtící po profesionální kartě a kontraktu s Weiderem.

Mít 50cm paže a pumpovat železo ve Venice bylo v době před vládou internetu tou nejkratší cestou ke kulturistické slávě. Ovšem na každého úspěšného (jako byl třeba Günter Schlierkamp) připadl tucet takových (jako například Gunnar Rosbo), leč kulturisticky výjimečných, kteří se na profesionální podium nikdy nepostavili.

USA

Matarazzo je v Gold´s Gymu poprvé viděn na jaře roku 1991, během přípravy na NPC USA Championships. Ostatně jak by také mohly zůstat nepovšimnuty jeho impozantní paže a lýtka? Co ale dokázal? Jeho kompletní soutěžní resumé tehdy sestávalo z jediného vítězství na lokálním závodu, jehož dějiště bylo od kalifornského letoviska vzdáleno 4200 km…

Ve Venice ze začátku příliš nezapadl. Stávající i budoucí legendy bodybuildingu Mika braly jen jako dalšího rádoby šampiona, jenž nestojí ani za to, aby se obtěžovaly zapamatovat si jeho jméno. Abyste rozuměli, získat profesionální licenci bylo tenkrát mnohem těžší, než je tomu dnes. Pro Američany to znamenalo stát se buď mistrem světa (jednu dobu dokonce pouze absolutním) nebo získat celkové prvenství na NPC USA, respektive NPC North American Championships, potažmo zvítězit ve své kategorii na NPC Nationals. Tehdy navíc neexistovala supertěžká hmotnostní kategorie, ale každý amatér, vážící přes 198 liber (cca 90 kg), byl automaticky zařazen do těžké „váhovky“, v níž se tak grupovala neskutečná konkurence budoucích vítězů profesionálních titulů.

Vzhledem k již řečenému se v Mikeově případě předběžně nabízel jako nejlepší následující scénář: Při účasti na jedné ze soutěží, umožňujících zisk profesionální licence, by se mohl pokusit probojovat se do TOP 5. Jelikož až dosud neměl za sebou jediný start na celonárodní soutěži, udělal by si tím jméno a na dalším takovém závodu by se pak eventuálně mohl posunout v pořadí nahoru. Ovšem vrhnout se po hlavě do jámy lvové hned v roce 1991?

NPC USA 1991, těžká váhová kategorie (zleva): 5. Kyle Norris, 3. Dean Caputo, 1. Mike Matarazzo (i absolutní), 2. Flex Wheeler, 4. Chris Cormier

Přátelé doma v Bostonu Mikeovi říkali, že se musel zbláznit, když – sotva na sebe podruhé nanese soutěžní barvu – chce hned na pódium NPC USA Championships. Doporučovali mu zůstat na Východním pobřeží a získat si jméno na menších soutěžích – Junior USA a Junior Nationals Championships. Matarazzo je však neposlouchal. Do požitkářské Kalifornie přinesl zarputilost „modrých límečků“ i jejich pracovní etiku. Přírůstky, jichž dosáhl, byly natolik dramatické, že zkrátka chtěl vědět, jak obstojí proti těm nejlepším americkým kulturistům.

A Matarazzo na NPC USA Championships 1991 rozhodně nebyl jen do počtu. Nejen, že si ho rozhodčí všimli – on vyhrál těžkou váhovou kategorii i absolutku, přičemž porazil takové budoucí legendy jako Flex Wheeler, Chris Cormier a Ronnie Coleman! Ve věku 25 let – při teprve druhém soutěžním startu, navíc v nesmírně silné konkurenci – si na první pokus vybojoval právo vstoupit do profesionální ligy. Jeho bryskní cesta od amatéra k profesionální licenci je jednou z těch nejméně pravděpodobných v historii bodybuildingu. „Nikdo nevěřil, že mám nějakou naději vyhrát titul,“ vzpomíná. „Někteří říkali, že mě rozhodčí vůbec nevyvolají. Když jsem pak zvítězil a stal se profíkem, byla to málem surreální zkušenost.“

Velká liga

O dva měsíce později – se stejnou sebedůvěrou, jež naplňovala jeho tažení americkým mistrovstvím – vystoupal i na pódium Mr. Olympia. A proč by ne?

Matarazzo dosud nepoznal chuť porážky a – stejně jako na NPC USA Championships – potřeboval zjistit, kde je jeho místo. A právě tady se měl z první ruky dozvědět, jak velká propast se rozevírá mezi nejlepšími amatéry a špičkovými profesionály. Zatímco Lee Haney shrábl rekordního osmého Sandowa a Dorian Yates na druhé příčce předznamenal nástup svalových monster, Matarazzo skončil mimo hodnocenou patnáctku – s dalšími 12 borci (mezi nimi i náš Pavol Jablonický) ex aequo na 16. místě. Neporazitelný tedy patrně nebyl. Přesto mu je nabídnuta smlouva s vydavatelstvím Weider Publications, kterou podepíše a kontrakt trvá 15 let.

Matarazzova neskutečná lýtka

V roce 1992 se objeví na titulce čtyř magazínů, včetně své první titulní stránky v hardcore měsíčníku FLEX. V témže roce – při startu na Ironman Pro, jež se pro něj skončí finálovým 5. místem – během pózování poprvé zařadí svůj trademark v podobě vyplázlého jazyka. V průběhu posedownu finalistů pak jako první zavede dnes zcela běžnou a publikem vysoce ceněnou praxi, když seskočí z pódia a pózuje mezi diváky. Fanoušci ho za to milují.

Matarazzo, závodící s tělesnou váhou 109 kg, měl tři naprosto výjimečné partie – širokánská ramena, skvělé bicepsy a neskutečná lýtka. Jeho bérce dokonce patří mezi ty vůbec nejlepší, jaké jsme kdy mohli vidět na kulturistických podiích. V kontrastu se skvělými končetinami svaly jeho dlouhého trupu poněkud zaostávaly. Jeho největší slabinou pak byla záda, ačkoli někdy se mu nepříznivý dojem povedlo zmírnit jejich kvalitní separací. To platí zejména pro Arnold Classic 1993, kde Mike předvedl kompaktně dobré vyrýsování a kvalitu. Jeho největší překážkou pak byla zejména přemíra skvělých borců, jimiž se 90. léta vyznačovala. Mnoho z nich senzačně porazil při svém debutu na NPC USA Championships (1991), oni však v dalších letech rovněž rozšířili profesionální řady (Wheeler, Cormier, Coleman) a najednou tam bylo docela narváno. Pro Matarazza bylo pak obtížné získat si u zkušených rozhodčích stejnou oblibu, jakou mu nepokrytě projevovaly zástupy jeho fanoušků.

Matarazzovým zřejmě největším úspěchem mezi profesionály bylo 6. místo v početné konkurenci 16 borců na Arnold Classic 1993. Dalším vrcholem jeho soutěžní kariéry byla 9. příčka na Mr. Olympia 1998. A také dvě druhá místa z méně významných soutěží IFBB Professional League. Ovšem ani jeden z jeho celkem 31 profesionálních startů neskončil vítězstvím. Sedmkrát startoval na Mr. Olympia, nicméně pouze v roce 1998 dosáhl jednociferného umístění; čtyřikrát skončil bez umístění nebo poslední, včetně nelichotivé 21. příčky z 21 závodníků v roce 2001 (poté, co se kvalifikoval 5. místem v nabité konkurenci 37 závodníků na Night of Champions 2001). Právě Mr. Olympia 2001 byla jeho poslední soutěží. Bylo mu tehdy jenom 34 let.

Mikeovy pověstné kanóny s obvodem 58 cm!

Nenazývali bychom to ale nutně stažením ze scény. Matarazzo si udržoval „mimosezónní“ váhu kolem 123 kg, nadále trénoval a na kulturistických akcích byl stálým inventářem Weiderova stánku. V roce 2004 dokonce zvažoval comeback na jaře příštího roku. Něco však bylo špatně – a to již delší dobu…

Poselství

Matarazzo se léty stával stále více letargický. Pak, v prosinci 2004, se jednou vzbudil na to, že se mu namáhavě dýchá a vykašlává krev. Jeho tehdejší snoubenice, s kterou bydleli v kalifornském Modestu, jej nechala urychleně převést do nemocnice. Podstoupil operaci srdce, při které mu udělali trojitý bypass. Bylo mu pouhých 38 let. V dozvucích oné události poskytl dva rozhovory pro magazín FLEX, které ještě dlouho rezonovaly napříč kulturistickou komunitou.

V tom prvním (březen 2005) zmínil, že měl dědičné predispozice k vysoké hladině cholesterolu, a citlivě mluvil o zdraví, o které přišel, a také o životě, který mu zůstal, za co byl nesmírně vděčný.

V druhém rozhovoru pro náš partnerský titul (červenec 2005) se s velkou otevřeností zaměřil na to, co by jako kulturista udělal jinak. „Mohu upřímně říct, že všechno, co později vedlo k mým problémům se srdcem, začalo ve chvíli, kdy jsem se začal vážně zabývat myšlenkou na soutěžní bodybuilding,“ řekl. „Abych nabral hmotu, jedl jsem 2,5 až 3 kila červeného masa denně a žádnou zeleninu. Rovněž jsem se stranil ovoce, protože obsahuje cukr. Nejhorší však byla chemie… Ani na moment nepochybuji, že hlavní příčinou mých zdravotních problémů je doping – anabolické steroidy, růstový hormon, diuretika. Pokud bych dostal druhou šanci a mohl na kulturistice něco změnit, pak bych skoncoval s dopingem.“

Na otázku, co by měli udělat ti, kteří tu druhou šanci pořád mají, Matarazzo odpověděl: „Zbavte se chemie. Jen hrstka lidí na této planetě si kulturistikou dokáže zajistit jakžtakž solidní živobytí. Patnáct let jsem byl jedním z nich, stálo mě to však pravděpodobně 20 let života. Žádné peníze za to nestojí. Kdybych mohl vrátit čas, raději bych měl normální zaměstnání – devět hodin denně, pět dnů v týdnu – a dožil se požehnaného věku jako můj dědeček. Já však rozehrál nebezpečnou partii a prohrál jsem v každém směru. Fyzicky jsem totálně omezený, finančně téměř na mizině. Emočně se pak z chlapa, kterého jedinou obavou bylo, že ztratí mámu a tátu, stal někdo, kdo je vyděšený při nejmenším píchnutí a bolesti.“

Matarazzo vybízel kulturisty, aby si platili zdravotní pojištění a chodili na pravidelné zdravotní kontroly. (On sám pojištění neměl a léčba ho stála enormní částky.) „Starejte se o to, aby vaše tělo bylo zdravé, protože jej budete potřebovat ještě hodně dlouho po skončení kulturistické kariéry. Život uletí rychle, pokud máte špatné zdraví, pak ještě mnohem rychleji…“

Odkaz

V listopadu 2007 dostal Matarazzo infarkt. Podstoupil další operaci s bypassem a byl mu zaveden defibrilátor. Poté jeho srdce pracovalo pouze na 20–25 % obvyklé kapacity.

Zaměřil se na svou manželku Lacy a jejich tři děti. Vrátil se ke svým dělnickým kořenům a zaměstnal se jako soudní vymahač. Ve volném čase se věnoval kardiu, někdy ve formě boxování do těžkého pytle jako za starých časů, a lehkému posilování, ovšem vždy si dával pozor, aby se nepřepínal. Když se o něm mluvilo na internetu, nikdy o tom nevěděl, pokud jej na to neupozornili kamarádi. Sám o sobě prohlašoval, že je „jeskynní člověk“ a jako taký nesáhl na počítač. Rád chodil na ryby se svými dětmi – zrovna jako on se svým tátou před čtyřmi dekádami. V malém kalifornském městečku Modesto, kam se přestěhoval v roce 1997, vedl anonymní život Italo-Američana, původem z dělnického prostředí bostonského předměstí. Zejména když jej triumf na NPC USA Championships 1991 nekatapultoval k celosvětové slávě… Hořkost však pominula, Matarazzo stále více lnul ke své rodině, přátelům a katolické víře. Doufal, že podstoupí transplantaci srdce, když to jeho vlastní dotlouklo 16. srpna 2014. Bylo mu 48 let…