LEGENDY ZÁPASU: PROKOFIJ IVANOVIČ RJABOV
IVANOVIČ RJABOV se narodil 5. července roku 1858 (nebo 1862) ve vsi Bolšoj Martyn Bobrovského újezdu (dnes Paninská oblast) s 2-tisíci obyvateli ve Voroněžské gubernii. Jeho otec byl mocným silákem, člověkem bujných mravů s přezdívkou „Ivan Hrozný.“ Zemřel na vnitřní krvácení poté, co se pokoušel zvednout rameny půltunového koně; synek měl tehdy 11 let. Podobné přírodní nadání obdržel i Prokofij, který měl navíc rád vodku i tabák. Od 12 let nádeničil na poli u bohatého statkáře Kapkanščikova, od šestnácti jezdil jako povozník u kupce Zatekina a vozil zrní do Voroněže. Na dvorci v Pogačevce jednou vytrestal vozky, kteří se mu posmívali: Když večer usnuli, naskládal jejich vozíky i s nákladem na sebe do vysoké věže! Jakmile dosáhl příhodného věku, dostal od Bobrovské vojenské správy odklad, protože jako jediný živil rodinu – takový byl carský zákon. Doktoři u odvodu žasli nad jeho dvoumetrovou urostlou postavou – jen prsty na lopatovitých rukou měl velké jako okurky. Následně dělal tesaře u místního kupce a pro zábavu ukazoval vesničanům svou sílu: tu někomu zasadil čepici mezi trámy domu, tam přetrhl řetěz nebo za rohy svalil býka na zem, jindy přehodil přes plot pětisetkilový mlýnský kámen. Ve Voroněži, hlavním městě gubernie, se stal živoucí atrakcí – to když u městských vah na Chlebném náměstí pohazoval dvoupudovými girjami, sloužícími místo závaží, jako balónky!
Roku 1881 se Rjabov oženil s venkovankou Glikerií Peretokinovou, brzy měli syna, pak druhého a ještě dcerku. Když manželka vyčerpaná porody a těžkou prací dostala tuberkulózu a zemřela, o děti se staral Rjabov s matkou. Později si vzal za ženu jistou Ustiňu, jíž potkal v Davydovce. Bydleli spolu v Liskách a přivedli na svět další potomky, dvě dcery se synem (viz skupinové foto). Hoch z prvního manželství Tichon se stal námořníkem, v první válce sloužil na minolovce Jenisej a na ní taky zahynul. Dcera z druhého svazku Marfa přežila vyhnanství na Sibiři. Od otce dostala do vínku sílu se zdravím a ještě jako 80-letá dokázala sama zrýt pět zahrad.
Roku 1893 přijel do Voroněže cirkus Truzzi, v němž vystupoval proslulý ruský silák Alexander Moor – Znamenský. Ukázalo se, že Znamenský, jenž uměl nadhodit bezmála 160 kg, bude zápasit „na opasky“ s největším silákem z okolí, chudákem ze zapadlé vísky Bobrovského újezdu a navíc „bez příjmení.“ Kdo by pomyslel, že polobůh ze St. Petersburgu utrpí porážku od obyčejného sedláka, který nikdy netrénoval a neznal pravidla zápasu! Uvádělo se, že Proňa měřil 6 stop a 9 palců (206 cm), měl hodně široká ramena, úzký pas, silná záda a boky, opálenou tvář, tmavé oči, dlouhé černé vlasy a vousy na bradě ve tvaru lopaty. Technicky nevynikal, zato zápasy s ním nebyly vůbec snadné. Nejlépe prý bojoval ve stoji, ale rychle se unavil. Ve Voroněži byl proslulou osobou a všichni jej znali.
V roce 1896 založil hrabě G. I. Ribeaupierre v St. Petersburgu Atletický spolek a hledal do něho vhodné siláky. Sponzorem klubu byl syn cara Alexandra II, velkokníže Vladimír Alexandrovič Romanov, velitel všech imperátorských gard, prezident Akademie krásných umění a fanoušek baletu. Jednou byli oba na dostizích v Bobrovském újezdu a doslechli se o Prokofijově bohatýrské síle. Pozvali jej tedy k sobě a mladému muži, tesaři ve fabrice, nabídli post pálkaře u velkoknížete; mimo to navštěvoval školu tělesné výchovy Ivana Lebeděva a trénoval jej Francouz Eugen de Paris. V utkání s cirkusovým borcem Timofejem Medvěděvem Rjabov prohrál a byl v podstatě vyhozen, ale dostal místo ve skupině manažera Simpatija a vystupoval pod pseudonymem Proňa Martynovský (podle rodné vesnice) nebo „Velký Proňa“ a „Proňa Bezfamilnyj – Bez příjmení.“
Jednou Proňa vcházel do cirku a u vchodu ležela dvoupudová bulina. Popadl ji ohromnou tlapou a několikrát bez námahy vytlačil nad hlavu. Potom si všimnul velké, 73 kg jednoručky s násypnými koulemi, chytil ji a jedním rázem vyhodil k rameni! Vzepření do napnuté paže mu cirkusoví manažeři nedovolili, prý aby někomu neublížil. Můžeme zaspekulovat, jaké rekordy mohl vytvořit, kdyby se jeho osud vyvíjel jinak a narodil se o 30 – 40 let později. K tomu historik N. Bělotělov napsal: „Myslím, že pokud by se Proňa dostal do dobrých rukou, vedl normální život, získal dobrý výcvik a naučil se zvedat činky, byl by nejsilnějším mužem nejen v Rusku, ale na celém světě. Vzhledem připomínal starobylého ruského bohatýra s opravdu elementární sedláckou silou.“ Další znalec uvedl následující: „Odkryla se před ním velká budoucnost ve světě zápasu a atletiky… nehledě na odstrašující vzhled však měl dobrodušnou a bezproblémovou povahu, a proto nedokázal odmítnout lichotníkům, kteří s ním rádi poseděli v restauraci. Jeho hlavním rekordem bylo vychloubání, jak dokáže vypít čtvrtku (3 litry) vodky! Mohl být nejsilnějším člověkem světa, ale od smrti první ženy podlehl pití, odešel z arény a záhy zemřel.“ Z potomků takových přírodních obrů pak vyrostli Vlasovové, Alexejevové a Čemerkinové.
Ve vsi Buturlinovka žili dva bratři Butuzovové, známí násilníci a rváči, jichž se všichni báli. Po neshodě na jedné svatbě si Proňu vyčíhali na mostě přes rokli, ozbrojení vidlemi. Silák však jednoho hodil přes zábradlí a druhému zmáčkl břicho tak silně, až se jeho prsty uprostřed setkaly. Oba útočníci zemřeli, soud však Proňu osvobodil, protože se „bránil holýma rukama.“ V dalším období se Proňa věnoval stavbě nových domů ve stanici Davydovka. Žil s druhou manželkou ve vesnici Liski a občas zápasil ve Voroněži a Charkově. Zemřel v Buturlinovce roku 1910, pravděpodobně na následky choroby jater z přemíry alkoholu. Autoři Vladimír Eleckij a Jurij Jurjev o něm napsali knihu „Proňa Martynovský – Rjabov Prokofij Ivanovič“ a ve vsi Panino poblíž Rjazaně vztyčili bronzovou sochu.
