Mládí Sergio Olivy (5)

„Nakonec jsem si uvědomil, že by mi mohl pomoci sport. Zkoušel jsem box, ale údery do hlavy mne bolely. Zkoušel jsem atletiku, ale s mojí chudou rodinou a důsledky revoluce byl nedostatek jídla, takže jsem na dobře živené, lepší závodníky z bohaté čtvrti Vedado nestačil. Děti těch správných rodičů měly výhodu, kdežto já jedl jen jednou denně. Pak jsem testoval baseball, softball, tenis a plavání, nic ale nebylo pro mne, nebo já pro to. (*)

Jednoho dne jsem na pláži viděl skupinku siláků, dívali jsme se na sebe a pak chvíli rozprávěli. Jeden z nich řekl, že jsou vzpěrači, a zeptal se mne, jestli cvičím. Odpověděl jsem, že jen nějaké kliky a shyby, ale vážil jsem tak 77 kg a vypadal jsem silný. Tak mne pozval do činkárny, jmenovala se Roger Gonzales Gym a nalézala se na Marcell a Versailles Street. Ukázal na osu se dvěma 20 kg disky v domnění, že ji pozvednu ke kolenům, ale já ji vyhodil až nad hlavu. S nadšením mne označil jako budoucího šampióna a dodal: „Když nám budeš uklízet, smíš tady trénovat, a možná tě vezmeme do družstva.“

Jakmile jsem se poprvé dotknul činky, věděl jsem, že jsem nalezl svůj osud. Byl jsem závodník středně těžké váhy do 90 kg, a můj bratr byl těžká váha. V trojboji jsem nazvedal 455 kg. Silnější bratr Miguel dal 477,5 kg; já měl 18 a on 21 let. Začali jsme trénovat s nadějí, že se dostaneme do kubánského týmu pro Panamerické hry. Uklízel jsem, dělal všemožné práce a chlapi mi pomáhali s technikou cviků. Do týmu jsme se dostali, jenže mezitím se politická situace Kuby zhoršila. Bylo méně jídla, žádná práce, svoboda se každým dnem omezovala. Jako člen týmu jsem dostal auto, byt i dobrou stravu. Někteří vzpěrači zbytky jídla vyhazovali. Když jsem přijel domů, moji rodiče i sourozenci hladověli. Děti plakaly, protože je bolela prázdná bříška. Zatímco někteří žrali jako prasata, lidé stáli celý den fronty na kousek chleba nebo pár vajec. Život na Kubě se stával nesnesitelný, navíc „dobrovolná“ práce v cukrovaru přes víkendy a bez platu, plus noční hlídkování v ulicích neponechávaly občanům žádný volný čas.

* Nejpopulárnějšími sporty na Kubě byly box a baseball, dnes box nahradil volejbal. Castro už v červenci 1959 prohlásil: „Všichni mladí lidé budou sportovat, protože my to potřebujeme, mladé a zdravé lidi. Jednou přijde den, kdy sehrajeme důstojnou roli v mezinárodních bojích na sportovním poli.“ Vláda roku 1961 zakázala na Kubě profesionální sport.