Moje posilovny

HP-sklep Česká Třebová

Mohu tak říci, že jsem vyšel ze sklepa, udělal okruh v trvání 35 roků a do sklepa se vrátil. Zní to smutně, leč je to tak a žádné negativní pocity z toho nemám. Necítím ani úbytek ambicí, natož nějaké strádání, i když moderní stroje místních fitcenter by mým kloubům prospěly. Mimochodem, mám tady jako vzácný relikt pořád funkční lavičku z originálního HP-Clubu v České Třebové!

Místnost legendárního HP-Sklepa ve Felixově ulici – vůbec první kulturistické sídlo ve městě – jsme získali vyklizením nevyužité sušárny a fungovala někdy od sedmašedesátého do roku 1973; z toho dva roky jsem byl na vojně. V létě se činky ku podivení domácích i náhodných chodců vynášely na dvorek, v zimě jsme my nosili dvoje tepláky a rukavice.

Skalních členů bylo pět a každý přispěl do vybavení svou troškou; za to jim náleží neskonalý vděk a dík. Nejraději vzpomínám, jak jsme sem chodívali i mimo tréninky skoro jako Rychlé šípy do klubovny a nejraději bychom tady spali. Klábosili jsme o filmech i děvčatech, pročítali časopisy a snili o Reevesovských svalech; vždyť nám bylo osmnáct pryč.

Tady padly první „velké rekordy“, například dřep 150 kg nebo Hacken-dřep 260 kg, a to na dělané čince s osou ze třicítky kulatiny! Po vyhazovu ze sušárny jsme našli nové prostory v kulisárně za jevištěm sálu sokolovny Na skále, obdélníku s výškou stropu asi 6 metrů. Psal se listopad 1973 a desítka členů posilovnu zařídila během dvou týdnů. Stěhování proběhlo rychle jako invaze v Normandii, dalších pár týdnů zabralo doplňování nářadí a poté už běžel dvanáctiletý cyklus tréninků, soutěží i běžné práce kolem oddílu.

V roce 1985 nastalo třetí stěhování do dvou místností bývalé hospody Za vodou, 90. léta byla ve znamení přesunu do adaptovaného domu č. 109 hned naproti, ve srovnání s HP-Clubem učiněný luxus a naplněný sen.

Dům č. 109

Šest posiloven za život, nebo část života v posilovnách? Každá měla svou zvláštní atmosféru, danou lidmi, dobou i prostředím. Ty v suterénu, bez topení, byly cítit vlhkou omítkou, pavučinami a studeným železem, další voněla kouřem z kamen a zaschlou barvou, jinou prostupovaly výpary z parního topení a v té společné poslední jste měli vše od zapocených oděvů a obuvi až po saponát od uklízečky (pokrok – ty předchozí jsme uklízeli sami; tedy někteří).

Podlahy: Mírně natřený beton, nabarvené fošny (šly do nich dobře hřeby a šrouby), v závěru staré linoleum a kobercová krytina.V každé z nich však ubíhal čas zábavy, jakou trénink býval, je a bude.

Posilovny jako pojem, symbol všeho, čemu jsem se v patnácti upsal, ne místa města, kde jsem žil. Posilovny jako přístav, kde jsme byli všichni obrazně na jedné lodi a kam se člověk mohl uchýlit v dobách jakékoliv nepohody. Posilovny jako ukazatel věku – od kluka, jemuž tykal skoro každý, až po veterána železa s šedivějícími vlasy, jenž si zaslouží oslovení „vy.“

Kolik triček, tepláků, opasků, trhaček a bot jsem za tu dobu vynosil, jak se měnila móda a hudební směry, jak běžely roky! Nikdy bych ovšem nechtěl zpátky čas, který jsem posilovnám věnoval, protože to byla dobrá investice.

A že tak vzpomínám? Každému se občas zasteskne po old good years! Byly to věru dobré roky, protože jsme byli mladí. Některé sice až tak dobré nebyly, ale byli jsme mladí a mysleli jsme, že dobré jsou…

Posilovna Za Vodou v České Třebové