Nástin historie vzpírání (1)

A. Úvod.

Zatímco ve více či méně organizované formě se počátky vzpírání (lépe řečeno zvedání břemen) objevují již v antice, jako forma sportu začalo existovat zhruba od poloviny 19. století. Rozvíjelo se souběžně v mnoha zemích, nicméně skutečnou kolébkou vzpírání byla nepochybně střední Evropa se svou historií, potenciálem silných mužů a zájmem o jejich vystoupení na bázi siláckých exhibic. Průmyslová revoluce, probíhající v Evropě od počátku 19. století, ovlivnila společenský vývoj kontinentu a díky záplavě vystěhovalců do USA a Kanady rovněž zámoří. V Evropě se silácký sport vyvíjel třemi směry. Za prvé, v Anglii vládlo gymnastické bratrstvo, které k požadavkům soutěžního vzpírání nemělo žádný vztah. V Americe však vzpírání od počátku patřilo ke sportovním aktivitám, to za druhé, a za třetí, bavorské pivnice a rakouské hostince měly mezi zákazníky vzpěrače, zvedající činky pro pobavení sebe i diváků. Vznik vzpírání pak můžeme stopovat podle různých hledisek, zohledněných v dalším textu.

Attila Albert

Z detailní práce D.avidaWebstera (Iron Game History) vysvítá, že na otázku, kdo byl tzv. „Otcem vzpírání,“ jakýmsi jednotným zakladatelem, musíme odpovědět záporně. S jistotou ale můžeme jmenovat hlavní iniciátory a průkopníky. Pravděpodobně prvním mužem, jenž podnítil základní vlnu rozmachu siláckého sportu, byl italský profesionál a cirkusový artista Felice Prades-Napoli (1820-1888), který procestoval Evropu a svým příkladem ovlivnil tři další významné osobnosti: Němce Louise Durlachera-Attilu, Skota Donalda Dinnieho (skotští imigranti hráli velice aktivní roli při zakládání americké organizace AAU) a především nejznámějšího siláka vůbec, Franze Müllera alias Eugena Sandowa.

V návaznosti na popularizační význam exhibic jmenovaných pionýrů urychlovali rozvoj sportu tzv. profesoři atletiky, působící jako zakladatelé škol, studií a tělocvičen, vynálezci náčiní, objevitelé metodiky tréninku i nových disciplín. Jejich úloha také spočívala v pořádání soutěží a přímém rozhodování. Nejúspěšnějším trenérem své éry se stal již zmíněný Louis Attila, který působil ve většině evropských metropolí a od roku 1894 trvale v USA. Jeho teorie dál šířili prof. Edmond Desbonnet (1868-1953), pokládaný za Otce francouzské tělesné kultury, Theodor Siebert (1866-1961) v Německu a George F. Jowett s Alanem Calvertem v USA.

V předrevolučním Rusku vyvíjeli podobnou aktivitu dr. V. Krajevskij (Otec ruské těžké atletiky, 1841-1901), W. Pytlasiński (1863-1933, pobýval též v Polsku) a Gustav Bösberg (1867-1922)s A. I. Andruševičem (1872-1933) v Estonsku, v Anglii je za Otce anglického vzpírání považován maďarský imigrant Josef Szalay (1861-1919). Mezi významné postavy zrodu vzpírání dále patří francouzský estét Hippolyte Triat (1813-1881), vídeňský markýz Alfred von Pallavicini (1848-1885), italský hrabě Luigi Monticelli Obizzi (1863-1946), Němec Rudolf Bredemeyer (1850-1919) a W. A. Pullum z Londýna (1888-1960).

U nás takovou osobnost nemáme, snad bychom ale mohli uvést Fridolína Hoyera (1868-1941).

Literatura: Aptekar, M.L: Spravočnik tjažoloj atletiky, Moskva 1983; Webster, D: Iron Game History, Scotland, 1976; Willoughby, D: The Superathletes, USA 1970; Prohl, K: 115 let vzpírání v Čechách, 2007 ; Schödl, G: The Lost Past, IWF 1992; Mihajlovič, V: Weightlifting 1896-1976, Beograd 1977; časopisy Iron Man, USA (ročníky 1960-1985), magazín MILO, USA (ročníky 1994-2012); webové stránky www.chidlovski.net; www.ironhistory.com.

Vzpírání-Eugen Sandow