O vývoji cviků a kulturistického náčiní (4)
S mohutným rozvojem vzpírání muselo dojít i k vylepšení soutěžního náčiní. Vezměte jenom , jakým problémem tehdy bývalo zvyšování váhy činek! Pokud nebyly k dispozici činky odstupňovaných vah, řešilo se to buď připevněním dodatkového závaží na konce a osu činky, nebo se duté koule, spojené závitem či šrouby, dosypávaly olověnou drtí či mokrým pískem. Hodnoty rekordů rychle rostly a tak začaly stoupat i nároky na kvalitu činek.
V roce 1893 jakýsi Carl Schobig z Lipska zhotovil činku s diskovými kotouči od 12 kg do 160 kg. V té době se objevily ještě další modely, vyrobené podle návrhů profesionálních siláků George Luricha nebo Hanse Becka, ale žádný z nich nesklidil významnější ohlas. K vynálezcům náčiní počítáme i Angličana Thomase Inche, který jako první nabídl vzpěračům kotoučové nakládací jednoručky a vymyslel otáčivé osy na ložiskách, uložených v olejové lázni.
Němec Franz Veltum uvedl v roce 1908 činku s průměrem osy 35 mm a kotouči v násobcích čísla 1,25 kg. Později se spojil s výrobcem sportovního náčiní ing. Kasparem Bergem z Norimberka a výsledkem jejich snažení byla v roce 1910 „patentní činka BERG“ s osou na kuličkových ložiskách, schválená pro mistrovství světa i olympijské hry.
O rozšíření činky do Ameriky existují tři verze. První tvrdí, že činku Berg dovezl do USA německý vzpěrač Heinrich Steinborn někdy v roce 1920. Ačkoliv byla chráněna patentem, převzala ji společnost The Milo Bar-bell Company, z níž v roce 1935 vznikla firma York Boba Hoffmana. Podle druhé verze viděl Alan Calvert v roce 1893 Sandowovu exhibiční činku a okopíroval její konstrukci.
Třetí, snad pravdě nejbližší verze, pochází od Steinbornova syna Henryho Juniora. Otec prý dostal činku Berg od dr. Campbella z Atlanty (otázkou je, odkud k čince přišel dr. Campbell), půjčil ji Hoffmanovi a ten vyrobil identickou kopii, pouze se změněnými uzávěry.
