O vývoji cviků a kulturistického náčiní (dokončení)

V předchozím textu byla zmínka o vlivu německých vzpěračů na rozšíření dřepů. Tento cvik měl na evropském kontinentu značnou popularitu, kterou dokazují záznamy rekordů z Rakouska, Dánska a předrevolučního Ruska. Po první světové válce odešlo do USA několik vynikajících německých vzpěračů a přivezli s sebou nejen činku, ale též nový cvik- hluboký dřep s činkou na plných chodidlech.

V tomto směru se hned dvakrát proslavil Heinrich (Henry) „Milo“ Steinborn. Nejprve způsobem, jakým dostával činku na ramena – postavil ji svisle na jeden konec, převážil na ramena a ihned klesl dolů do hlubokého dřepu (viz sekvence modelových ilustrací), a vzápětí neslýchanou silou, neboť dokázal 10 dřepů se 180 kg a 1-3 dřepy s 250 kg (Philadelphia, 1925).

Neméně podstatný byl fakt, že Steinborn na rozdíl od Američanů dřepal na plných chodidlech. Dřepy zaujaly mladého vzpěrače Marka H. Berryho, pozdějšího redaktora časopisu Strength. Berry ulehčil cviku tím, že navrhl první stojany a ve 30. letech publikoval mnoho článků i programů se zaměřením na těžké, dýchací dřepy.

Orientace na takové dřepování trvala asi 25 let, než proti nim začal brojit Vince Gironda, ovšem jejich hodnotu nemohl nikdo zpochybnit. Dodatek: Do předchozích kapitol o vývoji a terminologii cviků snad též náleží termíny silový fitness a základní silový postoj, poprvé použité jistým Joe Powersem.

Jen málo kulturistů ze 40. a 50. let by uvěřilo tomu, že koncem století bude bodybuilding&weight training koníčkem miliónů lidí. Ještě méně sportovců z té doby by bylo ochotno připustit, že od 80. let žádný špičkový atlet nemůže uspět bez posilování. A už vůbec nikdo by nepopřel fakt, že významný vliv na tyto změny měla geneze tréninkového vybavení.