Petr Riška: Život kulturisty (3)

V roce 1974 jsem začal stavět dům, roku 1975 jsem se oženil. Když jsem zjistil, že mne za hranice stejně nikdy nepustí, moje motivace ke cvičení upadla. Záda mne bolela už od patnácti a moc tomu nepřidalo ani to, že jsem závodil v silovém trojboji. Při testování kondice mne viděl trenér Wolfík Zimmerman, jak dělám tlaky na šikmé lavici se 165 kg a shyby naširoko s 50 kg na opasku, a hned mne bral do družstva. Jelikož jsem měl osobák v benči 197,5 g, rozhodl jsem se jet do Gottwaldova na republiku 1976, že zkusím dát 200 kg. Konkurentem mi tam byl jen Pek, ale když viděl moje rozcvičování se 180 kg, tak se vymluvil na rameno a skončil. Zůstal jsem sám. Ráno jsem nastoupil k prvnímu pokusu až po všech ostatních. První na jistotu 170 kg, druhý 185 kg a 200 kg na třetí jsem nedal. Večer byla ukázka nejlepšího benče a zase jsem na to zbyl sám. První 190 kg, druhý pokus 195 kg a třetí 200 kg jen do dvou třetin.

V práci jsem začal jezdit pro závodní jídelnu, asi 6 let, sháněl jsem nedostatkové zboží jako banány, mandarinky a 12° Plzeň. Pak jsem dělal automechanika v Uhelných skladech a potom jsem šel jezdit. Cvičil jsem doma na vlastních strojích, ale dost mne bolelo v tříslech. Podle lékařů to bylo namožené a až po dvou letech zjistili, že mám těžký zánět močového měchýře; k dnešnímu dni jsem prodělal tři operace. Asi šest let před revolucí jsem začal o víkendu vozit zeleninu ze Slovenska. S pronajatou Avií a řidičem jsem v pátek po práci naložil 350 přepravek a večer jsme vyjeli do Imele. Ráno v šest jsme tam byli, naši připravili zeleninu a kolem 18. hodiny jsme vyrazili domů. Tam jsme byli ráno v pět, složil jsem bedny a šel si na tři hoďky lehnout. Pak honem na trh a prodávat. Po roce 1989 jsem si před domem postavil malou samoobsluhu. Asi v roce 2000 jsem začal jezdit pro soukromou pekárnu. Vstával jsem ve tři ráno a jezdil do půl druhé, tak řekněte, kdy mám cvičit? Včetně sobot jsem denně rozvezl pět tun pečiva, do toho jednou za tři měsíce na Slovensko.