Radost z tréninku

Pro seniory: Radost z tréninku

1.1.2016

Myslím, že texty o tréninku starších kulturistů si klidně mohou přečíst padesátníci (jinak chlapi jarého středního věku) a šedesátníci-sedmdesátníci, společensky zařazení do kategorie raného stáří či předpolí stáří, čili ještě ne opravdu staří (“very old”) lidé. Následující prosím berte jen jako konstatování: Trénuji a sportuji od patnácti – to je víc jak padesát let. Že se střídaly posilovny, kamarádi a metody, je nepochybné, a o svém momentálním “fitnessení” (jak to kdysi výstižně pojmenoval jeden známý), jsem toho napsal dost a ještě víc obecně, pro všechny ostatní veterány železa. Pokračuji dalšími úvahami, jak je přináší život.

V mém věku už mám strach, abych si náhlou, nečekanou zátěží, neublížil a nevyřadil se de facto z běžného fungování. Po sérii 20 vynucených dřepů mne týden-dva bolí šlachy a kolenní klouby. Trápím se při chůzi, hekám i doma. K čemu to je? A co mi to přineslo? Zjištění, že se stále umím vůlí donutit k výkonu? Že jsem ještě maník tvrdý jako žula? Ale to přece není třeba, protože když už trénuji, když se přinutím odložit knížku natolik zajímavou, že prostě nejde přestat číst (Jurije Vlasova odvedla od sportu láska k literatuře a psaní, mne odvádí láska ke čtení). Chci si přivodit příjemné, libé pocity tělesného uspokojení, ne mučivou bolest. Nechci se po tréninku motat vyčerpáním, mít namožené svaly a tělo jak rozšlehané v mixéru. Vždyť v tom je radosti jako masa na kosti, okusované už třetí den. Ono je pěkné foukat si do trumpety a honit si triko tím, jak si trénink užívám i s tou nezbytnou bolestí svalů; jenže ve skutečnosti je to jinak.

Už posté opakuji, že tréninkem (cvičením, hýbáním těla vůbec, při fyzické práci, chůzi nebo jízdě na kole) si máte ověřit, jak ten starý dobrý stroj funguje – a že funguje. Přesně a poctivě řečeno – rozkošatit se, mít hluboký dech, hrudník vyklenutý, břicho vpadlé, záda rovnější a mysl jasnější. Proti tomu přes den plný práce a otravných patálií (jako když vám v pátek o půl páté večer odejde monitor PC) se stáhnu do sebe jako napůl uschlý peň. V dávném mládí byl trénink zálibou, drogou, vášní, seberealizací. Ve středním věku návykem a potřebou, nyní rutinou na vyčištění hlavy a nutností, bez níž bych cítil jakési prázdno na těle i na duši.

Pocity po dobrém tréninku nejsou klamné a falešné, jako tomu bývá po alkoholu nebo drogách (ne že bych o tom druhém něco věděl), jsou to pocity plné, živé, slastné, pramenitě čisté a zurčivě naplňující, až tělo přetéká bytím, uvědoměním si sebe sama. Jsem pěkně rozhýbaný, ne však unavený. Cítím se svěží, ne však přespříliš rozjařený (co už v těchto letech). Je mi dobře, protože bývá hůř. Pro tento prožitek a proměnu si říkám: Zatímco jiní chlapi mého věku v podvečer klímají u televize, aby se posléze zvedli a šli si lehnout, já prožívám jakýsi tělesný i duševní vrchol dne.

Rozpumpovaná krev, vyplavené hormony a v ten moment pevné svaly jsou prekurzory optimizmu, který čistí mysl, povznáší náladu a vytváří odlišný náhled na momentální problémy. Bohužel i tento stav je pomíjivý, trvá maximálně hodinu až dvě, a pak se o své hlásí odpočinek, zklidnění a spánek. Spánek po dobrém tréninku bývá tvrdý a hluboký, konec konců jsem vždycky spával dobře, už od mládí a počátků kulturistiky. Na vojně jsem spal jako pařez, později díky pravidelným tréninkům a 30 letům nočních směn jsem s usínáním nebo nespavostí potíže neměl. Prášek na spaní jsem si vzal snad jednou v životě a následky byly takové, že už jsem to nikdy neopakoval.

Nejvíc osvěžený a “živý” se cítím po tréninku nohou a spodních zad, však také tyto partie spojuji. Dává to smysl, vždyť zahrnují největší svalové skupiny těla. Po zatížení nohou a/nebo spodních zad dochází k vyplavování testosteronu (aspoň doufám), což v mém věku vůbec není na škodu, naopak, testosteron zlepšuje náladu, libido, spánek, energii, celkový zdravotní stav a energii. Platí, že čím více svalové hmoty do cviku zapojíte, tím víc testosteronu se vyplaví (viz dřepy, mrtvé tahy, výtahy, přemístění). Trénink nemá trvat déle jak 30 minut, což také splňuji, naopak kulhám v tom, že nepoužívám váhy v rozmezí 85-95% maxima (spíš 60-70%, ale svoje maxima stejně neznám), a že mezi sériemi neodpočívám 2-3 minuty. Takže jestli tam ten mister T. je nebo ne, jistojistě nevím, ale možná stačí, že tomu věřím. Zato hormony štěstí a pohody z námahy, magické endorfiny, tam jsou určitě!

ŠVUB ROK 1972 Autor blogu v roce 1972.