Odhalený mýtus

Odhalený mýtus: Sergio Oliva

* HLADOVÝ MÝTUS * V roce 1981 přijel Sergio Oliva do Paříže na soutěž WABBA Mr. World a vezl s sebou tolik odlišných šatů, až se zdálo že jej musí doprovázet osobní garderobiér. Při vystupování z letadla měl na sobě modrou policejní uniformu, druhý den si vzal bílý bavlněný oblek s neskutečným množstvím zlatých šperků a na trénink v činkárně Serge Nubreta se převlékl do světlounce modré teplákové soupravy. Po tréninku řekl svým hutným, mexicko-španělským dialektem: „Hej čéče, chci jíst!!“ Nubret zavedl Kubánce do malého bistra a ten se několik minut snažil vysvětlit francouzskému číšníkovi, že má přinést vejce. „Vejce čéče. Slyšel jsi někdy o vejcích?“ „Ve-j-ce? Nevím co chcete. Vééjce?“ koktal totálně zmatený číšník. „Jo, vejce. Zamíchaný asi takhle (Sergio napodobuje zamíchaná vejce). Chci dvanáct míchanejch! Chápeš tupče? Dvanáct a pronto!“ „Pardon, míchaná-vejce-dvanáct? Co je to míchaná véjce?“ opakoval Francouz. „Koukni, chlape, kvok-kvok-kvok!“ křičel zoufalý Oliva a mával pažemi nahoru a dolů ve snaze napodobit slepici. „Kvok, kvok, kvok! Vejce, hňupe, vejce“ ječel Sergio jako cirkulárka, když narazí na suk. „Aha, vy chcete kuře!“ zajásal číšník, ale Oliva nesdílel jeho nadšení. Naštěstí jeden ze členů doprovodu našel správné slovo: „Omeleta!“ „Ajó, omelette! Vy chcete omeletu, ne?“ opakoval číšník. „Jo,“ zasténal chudák Oliva, který by hlady málem snědl koně. Za okamžik byly doneseny dvě překrásné omelety, a za další mžik zmizely z talířů. „Palačinky! Dejte sem palačinky!“ znělo další Olivovo přání. „Pa-la-ci-ka? Nerozumím palacika,“ vykoktal zmatený číšník. „Chci palačinky. Ty nevíš, co je to palačinka, chlape bídná?“ zvýšil hlas Kubánec, a podle tónu bylo jasné, že má nervy napnuté jako špagáty. „Podívej, Sergio musí jíst hodně sladkostí, aby měl zítra energii pro soutěž,“ vysvětloval člen doprovodu. „Sladky? Sladky?“ opakoval číšník jako ozvěna. Pak mu zapálilo: „Á, cukr! Sucre!“ Odběhl do kuchyně a vrátil se s cukřenkou, kterou strčil Sergiovi pod nos. „Chtěl jste cukr. Tady je cukr!“ Na Olivově čele naběhla žíla a sykavě vydechl skrze zuby, jako když upouštíte páru z kotle, nicméně ovládl svůj vztek a řekl: „Pojď se mnou, ukážu ti cukr.“ Odešli. Po deseti minutách byli nazpět, oba samý úsměv a nejlepší kamarádi. Důvod náhlého přátelství ovšem spočíval uvnitř velké krabice – delikátní francouzské smetanové sušenky! Když si Oliva cpal jednu po druhé do úst, připomínal míchačku na beton: „Ách! To je dobrota!“

Na fotografii je Sergio Oliva se Sergem Nubretem