Stud a hrdost

12.9.2009

Dívám se z okna a vidím slečnu procházející po chodníku, je prodavačkou v nedalekém Zverimexu. Dlouhé kaštanové vlasy má za každých okolností natočené do vln, obličej perfektně nalíčený, na sobě módní tričko a vypasované džíny pod boky, doplněné lodičkami na podpatku a luxusní kabelkou (to je to pravé na cestu do práce). Na řemínku vede pejska a vykračuje si tak hrdě, vznosně a sebejistě, až jsem si kolikrát v duchu říkal: „Tak ta se nestydí ani za mák.“ Chápejte, musí si být vědoma toho, že přitahuje pozornost, zjevně s tím ale nemá problém a sebejistota z ní vyvěrá jako voda z hydrantu. Přestože se nemusí jednat přímo o exhibicionizmus, je bezesporu sebevědomá, což je pravý opak studu.

O studu uvažovali filosofové, ku příkladu Charles Montesquieu; příroda nám podle něj dala stud jako pocit hanby nad tím, že jsme nedokonalí. Darwin se v souvislosti se studem zabýval vznikem ruměnce, jenž vyvolává pomyšlení na to, co si o nás ostatní (zvláště příslušníci opačného pohlaví) myslí. Z podobného pojetí vycházel i Jean-Paul Sartre, podle něj se člověk stydí za sebe v té podobě, v jaké se jeví druhým lidem. A Seneca mladší napsal, že Quod non vetat lex, hoc vetat fieri pudor, čili Co nezakazuje zákon, zakazuje stud.

Lidé se stydí v nejrůznějších situacích, za svoje momentální nebo očekávané jednání (mají-li například promluvit před velkým fórem), a taky za svůj vzhled, hubenost i obezitu, deformace, výšku, barvu vlasů nebo třeba koktání. To je rovněž důvod, proč návštěvníci posiloven, plováren a vůbec sportovišť, hlavně pak ženy-baculky, nosí volné kalhoty a ohromná beztvará trika…

Sartre měl pravdu: hanbíme se za to, jak se svému okolí jevíme svou nedokonalostí, potažmo odlišností od nějaké normy. Kulturisté, majitelé vypracovaných těl, by se analogicky měli čím pyšnit, leč tenhle úsudek je zralý pro reklamaci. Náš mistr Alois Pek mi kdysi prozradil, jak trapně nesvůj se cítí na plovárně, okukován davy čumilů; chodil se tedy raději koupat někam k rybníku, napůl o samotě. Podobně se svěřil MVDr. Libor Minařík. Na dovolené u moře ve Španělsku jej silně znervózňovaly pohledy lidí, civících na jeho svaly! Fakt vlastnictví dokonalé postavy zřejmě neznamená, že automaticky postrádáme stud. Na protilehlou stranu spektra bych dal frajery, kteří svou muskulaturu nepokrytě předvádějí stylem shora zmíněné slečny s pejskem. Uvidíte je skoro všude, hlavně tam, kde je více lidí podobného smýšlení: na soutěžích, jenže místo na pódiu v publiku a předsálí, na sportovních veletrzích, taky na korzech, na diskotékách a tak.

Znal jsem tuctového kluka, který dlouho nemohl přibrat, ať dřel jak chtěl, a pak zčistajasna měl o 15 kg víc (nebylo to ani kvalitní, natož pěkné). To jej tak nadchlo, že se v únoru producíroval po městě v tílku, zeširoka a s pažemi od sebe, aby jej každý viděl.

To je jiná stránka hrdosti, šmrncnutá marností a pýchou: beznadějný lúzr je náhle majitelem něčeho, co mnozí nemají, jeho dřívější stud z malých svalů se přetavil na dojem, že je středem vesmíru, a dostává se mu vskutku homeopatického drobečku slávy. Neumí zaujmout jinak, než (tragi)komicky zaťatými svaly – a on zaujmout chce.

Další se na internetu svěřil: „Už od malička jsem chtěl být jiný než ostatní, aby mne brali jako někoho jiného, kdo něco dokázal, proto bych se chtěl věnovat kulturistice. Přál bych si být jiný.“

Závěr učiní Dave Draper: „Když na vás někdo civí, tak ne proto, že jste hroch nebo pštros, ale protože vypadáte dobře a chováte se přiměřeně skromně. Takoví jsou tvrdě trénující borci – nazývám je svalové hlavy, železné hlavy a bombardéři. Jsou v pohodě.“

Tak vám přeji, abyste taky byli v pohodě.