Úvaha o jazyce

15. 5. 2009

Onehdy jsem v televizi viděl film o mládeži pro mládež, aspoň mi to tak připadalo; tři kluci (hezký název je „puboši“) měli za cíl přijít během prázdnin o panictví. Jestli děj vystihoval chování dnešních týnejdžrů, to nevím, zaujala mne spíš jejich mluva, prošpikovávaná co pár slov slůvkem „voe“ a mnohými dalšími perlami rádoby moderního slovníku. Autenticita nebo křeč?

Jindy jsem byl v autobuse svědkem (když nasloucháte, jste čím?) hovoru asi 13-14letých školáků. Pln úžasu jsem slyšel, jak si mají vyměnit „data na cédu,“ která si „vysmažili,“ případně hodili „na dyvko,“ a dobu se bavili o stahování z „netu,“ zálohování, ukládání, posílání a „kalení na kompu,“ což je termín pro PC (žel nikoliv Physical Culture).

K tomu slyšíme další módní slůvka jako mazec, blbka, hafo, masakr, výtlem, kalba, soda, poho a pruda, prudič, přívlastky úžasný a skvělý, super, bomba a báječný, spojení jako budeme to řešit, je to boží, jsme vysmátí, je to vychytaný a podobně. Přidejte k tomu posílání smajlíků, pozdravy typu ahojky, ahojda, ahojík, čauky či dokonce čauík, a taky fráze ty brďo, ty jo nebo stále častěji se vyskytující vatovou vložku viš co, obdobu anglického you know, a máte obrázek.

Samozřejmě, taky jsme kdysi měli svůj žargon, svá frekventovaná univerzální slovíčka, ale bylo to takové…jiné. Jednodušší, přímočařejší a upřímnější, navíc sdělované ústně, tedy živé: borec a pašák byl píst, rampič, vazbič, vážná věc či událost byla morová a naopak trapas byla žamule, to jen na ukázku.

Soudobá mladá lidová čeština mimo snahy po originalitě a někdy omezenosti (týnejdři nemají šajna, co to je trakař, žejdlík, hacafrak, cvikr, svidřík, putna, redispero, esenbák nebo třeba butelka) ukazuje něco, čím je současnost mimo jiné charakteristická – vztah mládeže k technickým zařízením. Logicky, nová doba přináší nové věci a odsouvá část minulosti do úzadí. Dnešní mládež se chce odlišit tím, že všichni nosí unifikované oblečení: kalhoty s rozkrokem u kolen, mikinu s kapucou i v parném létě, v ruce nezbytný mobil a na (v) uších sluchátka. Když vidím ve vlaku mladíka, jak se s tváří pod kuklou otřásá ve svém soukromém rytmu, zprostředkovaném mobilem či přehrávačem MP3, je mi ho líto – uzavírá se před světem, nechce a neumí komunikovat. Dříve se lidé ve vlaku bavili, teď ťukají do klávesnic, telefonují nebo dávají najevo, že chtějí být sami, ale taky že jsou in a stále v dosahu.

V postmoderní době je normální komunikovat rychle, proto ty zkratky v SMS zprávách (THX= thanks, MTR=mám tě rád, MTMMMMR=mám tě moc moc mocinky moc rád), a vzadu stojí ten, kdo nemá iPhone nebo aspoň mobil s fotoaparátem, PC – notebook se spojením Skype či ICQ, hudbu a filmy na nosičích, většinou stažené z internetu.

Je asi normální, když moje čtyřletá neteřinka hraje počítačové hry takovým tempem, že jí nestíháte sledovat. Je normální, že pětiletý Tomáš, který ještě neumí psát, najde na klávesnici po paměti písmenka „h-r-y,“ stáhne si z internetu zkušební verzi a hraje? A to se bojím, že jsme teprve na začátku. Příští generace se už možná budou dorozumívat signály ultrazvukových vln jako delfíni; pomine jazyk a všechny ty zmíněné výrazy se ocitnou zcela mimo mísu.

Jak se ale bránit, abychom za padesát let nevypadali jako tupci?