Arnold: Alfred Gerstl (6)
Pokud měl mladý Arnold (pomimo Marnula) o generaci staršího, opravdového přítele, který chápal a podporoval jeho vášeň pro bodybuilding, byl jím Alfred Gerstl. A pokud (jakože ano) měl Arnold despotického otce, jehož nenáviděl („Tahal mne za vlasy a řezal opaskem, stejně tak dostávaly nářez děti ze sousedství. Cílem bylo děti zlomit, nedovolit vzniknout individualitě: lidi se museli naučit podřizovat. To já nechtěl, ani zlomit jsem se nenechal, a tak se ze mne stal rebel.“), našel vedle něho i otce duševního, laskavého rádce a vychovatele se vztahy tak blízkými a trvalými, že mohl filmové megastar a později guvernérovi volat kdykoliv, třeba o půlnoci, byl to opět Alfred Gerstl. Ten Gerstl, po domácku Fredl, u něhož nacházel takřka rodinné zázemí i porozumění, muž se životem tak pestrým, že by vystačil pěti průměrným lidem.
Gerstl se narodil ve 23. roce 20. století v Grazu jako třetí ze čtyř dětí židovských rodičů, kteří přestoupili ke katolické víře. Dědeček Ignác odešel kolem roku 1870 do Ameriky, vystudoval tam medicínu, pak konzervatoř v New Yorku, zpíval basbaryton v metropolitní opeře a stal se jedním z prvních učitelů operního zpěvu. Grossvater zemřel roku 1916 v Grazu a odkázal vnukovi nejen muzikálnost a hlas, ale též touhu cestovat. Alfred vyrůstal v rodině, uznávající všechna náboženství, přestože otec dokonale mluvil hebrejsky a četl dětem příběhy z kabaly. Gerstlův otec měl dvě maturity, vystudoval účetnictví na vysoké škole a ovládal několik jazyků, v roce 1922 sloužil v rakouské armádě a domníval se, že Hitler s jeho antisemitismem dlouho nevydrží, až všechny zaskočil březen 1938 a tzv. anschluss čili zábor země nacisty.
Alfred nejprve chodil do hudební školy, dál se učil zbrojířem, avšak coby hoch ze smíšené krve musel odejít. Nastoupil jako nástrojař k firmě Pengg Valenta (Pewag) a od 17 let měl vážné potíže s hitlerovci. Ve vězení se seznámil se členy odbojové skupiny Opera a když roku 1942 narukoval, skončil už po roce v pracovním táboře s vyhlídkami na Mauthausen; ve Vídni jej naštěstí jakýsi policista-lidumil nechal uprchnout a Gerstl odjel do Slovinska, kde dva roky dělal tajného kurýra pro Titovy partyzány – za to obdržel v roce 1996 nejvyšší jugoslávské odbojové vyznamenání.
Po válce se Gerstťl živil ledasčím: jako domovník, operní zpěvák, kupec i trafikant, pak začal pronikat do politiky, angažoval se ve spolku politicky pronásledovaných, v hospodářské alianci a v Österreichische Volkspartei – ÖVP, vystoupal až post komerčního rady a dvakrát byl zvolen prezidentem spolkové rady. Nečekali byste ale, že Gerstlovou další vášní bude sport, především karate a kulturistika. K tomu také vedl svého syna Karla (nar. 1942), dnes internistu a respektovaného primáře na soukromé klinice v Grazu. Ten studoval medicínu a vysvětloval Arnoldovi důležité aspekty psychiky ve sportu, navíc překládal texty z amerických magazínů.
Dá se říci, že někdy od půli roku 1963 se Arnold u Gerstlů doslova zabydlel. Rodiče uvolnili klukům jednu místnost rozměrného bytu a nechali tam lavici s činkou, aby mohli trénovat, potom následovala večeře, poslech klasické hudby a dlouhé rozhovory. „Samozřejmě, že jsem ho podporoval,“ říká Gerstl. „Vzdělávání a politické uvědomění jsou neméně důležité, a on si to uvědomoval. Setkal se u nás s mnoha oběťmi pronásledování i se samotnými Židy, což jistě ovlivnilo jeho politické postoje.“ (Viz díl 5. o neonacistech v Grazu).
V jednom interview už jako guvernér dal Arnold najevo, že politika rakouské sociální demokracie omezovala horizonty mladých lidí. Když jeho spolužáci hledali zaměstnání s penzí, Gerstl jej přihlásil na místo plavčíka na plovárně Augartenbad, nicméně Arnold odmítl slovy, že nechce skončit se záchranným kruhem v ruce. Gerstl pak často přátelům vyprávěl: Co by Arnold dělal, kdyby zůstal v Grazu? Plavčíka.
