Ruští siláci: Ivan M. Poddubnyj
Ruští siláci: Ivan M. Poddubnyj
Jedním z nejúspěšnějších světových zápasníků všech dob byl ruský sedlák a přístavní dělník Ivan Poddubnyj. Znalci jeho oficiálního životopisu (chci říci „schváleného“ stranou a vládou, z pera A. Grinvalda, 1952) budou dozajista překvapeni zjištěním, které se dostalo na veřejnost – úzce specializovanou, podotýkám – až po osamostatnění Ukrajiny. Ačkoliv všechny záznamy, sborníky a encyklopedie stále považují Poddubného za Rusa, resp. představitele SSSR, on sám sebe řadil mezi Ukrajince. Jak se dozvíte závěrem, i jeho původní jméno – Piddubnij – bylo v pase „poruštěno“ a veškeré dokumenty upraveny tak, aby sláva soudruha Poddubného, zasloužilého umělce SSSR, zářila pod vlajkou se srpem a kladivem.
Poddubnyj dobyl sedm (šest?) titulů mistra světa profesionálů v době, kdy „zápas“ byl zápasem a nikoliv komedií, jakou vídáme dnes v televizi. Narodil se 26. září 1870 ve vesničce Krasionovka na Poltavštině (dnes Čerkasská oblast) nedaleko města Zolotonoše. Rod Poddubných měl prastaré kořeny, sahající až do 16. století, kdy tito horkokrevní a nespoutaní kozáci bránili svoji vlast proti tureckým sultánům a krymským chánům, nebo nájezdníkům z Polska a Litvy. Jeden z nich, Fedor, současník cara Ivana Hrozného, bojoval v bitvě pod Rjazaní, další cestoval s delegací cara Petra Velikého do Londýna, svojí mužnou postavou okouzlil jistou šlechtičnu a byl zavražděn. Matka Poddubného pocházela ze staré kozácké rodiny Naumenko, proslulé dlouhověkostí (její otec se dožil 120 let), otce Maxima Ivanoviče, 185 cm vysokého a 90 kg vážícího sedláka, uznávali v okolí jako mimořádného siláka. Ivan měl ještě dva bratry a tři sestry. Od dětství byl větší a silnější než jeho kamarádi, v patnácti už zastal práci dospělého muže. V roce 1890 odešel do Sevastopolu a získal práci přístavního dělníka. Celé dny od rána až do večera, často i v noci (dělal vlastně 16 hodin) nosil na zádech těžké bedny a pytle, které sotva uzvedli dva lidé. Pracoval tak usilovně a neúnavně, až mu dělníci – ale i kapitáni lodí a nakonec i šéf – začali říkat „Velký Ivan“.
Po pěti letech odjel do Feodosie a tam se seznámil nejen se spisovatelem Maximem Gorkým, ale hlavně se dvěma žáky námořnického učiliště, Vasiljevem a Preobraženským. Těm učarovala Ivanova zjevná síla a protože oba provozovali těžkou atletiku, přemluvili jej k tréninku. Ivan se sice bránil slovy „Jsem nejsilnější i bez vašich činek – jen zkuste celý den zvedat pytle se zrním!“ ale pak podlehl a začal cvičit. Když poznal, že jeho pracovní výkon stoupá a bývá méně unaven, Poddubnyj prospěšnosti sportu uvěřil. Vysilující práce u něho vytvořila správné pocity rytmu, úsporného tempa a rovnováhy, stejně jako schopnost hospodařit se silami. Sedm let takové dřiny potom zúročil na žíněnce, kde v síle a výdrži neměl sobě rovného. V roce 1897 se ve Feodosii objevil tradiční ruský cirkus se siláky Petrem Jankovským, George Lurichem, Kozuljakem a dalšími. Ivan se jako amatér přihlásil do zápasnické soutěže a dva týdny porážel jednoho soka za druhým, a když složil i samotného Luricha, bylo rozhodnuto. V roce 1898 odchází k cirku Truzzi, pak do cirku Nikitin a s nimi pět let jezdil po Rusku jako zápasník a silák. K jeho oblíbeným trikům patřil trh 65kg činky jednou rukou, její zachycení ve vzduchu do druhé, znovu trh a tak desetkrát za sebou, nebo nesení tří mužů na vzpažené paži nad hlavou.
Kočovný život se však Poddubnému znechutil, v roce 1902 se vrátil do Feodosie, ale tam jej čekalo překvapení. Hrabě I.G. Ribeaupierre, president Petrohradského atletického klubu, jej dopisem žádal, aby reprezentoval Rusko na mistrovství světa 1903! Ivan nabídku přijal, tři měsíce tvrdě trénoval, učil se chvatům řecko-římského zápasu a utužoval kondici. Na podzim 1903 přijelo do Paříže 130 borců. Poddubnyj zvítězil v 11 kvalifikačních zápasech, nicméně když narazil na miláčka domácího publika, mladého Raoula de Boucher (= Řezník), rozhodčí přiřkli vítězství Francouzovi s odůvodněním „lepší techniky“. Titul a prémii 10 tisíc franků získal Dán Jesse Pedersen. Po návratu domů Poddubnyj vyhrál kvalitně obsazený turnaj v Moskvě, kde porazil Luricha, Jankovského i mladého Ivana Šemjakina.
V roce 1904 uspořádal ředitel petrohradského Činizelli mezinárodní šampionát s účastí světové špičky, jakousi obdobu mistrovství pařížského. Zde Poddubnyj triumfoval nejen nad bývalým mistrem světa Paulem Ponsem, ale zdolal i de Bouchera a utvrdil se v přesvědčení, že může dobýt titul mistra světa.
V tom roce se také zúčastnil soutěže siláků, odkud pochází jeho jediný vzpěračský rekord. Poprvé jsem jej viděl v knize Kulturizmus (Šport Bratislava, 1965): „Roku 1904 z připažení skrčil připažmo (na biceps) 120 kg.“ Celé roky byl tento údaj nekriticky přebírán, hlavně pro nedostatek bližších informací, ale dnes již mohu uvést věci na pravou míru. Existuje tabulka světových rekordů ve vzpírání, kterou sestavil jistý Ivan Pomerančev; je platná k roku 1912. Zde se pod záhlavím „Přemístění na prsa od stehen na jeden pohyb soupažně“ píše, že Ivan Poddubnyj zvedl váhu 122,8 kg. Tedy nikoliv tahem bicepsů, ale stylem švihu se záklonem, po našem cheatingu; podobný cvik dělají diskaři a Ludvík Daněk prý takto zvládl až 170 kg! (Pokračování příští měsíc.)
