Zážitky s Arnoldem (18)

Jak to viděl Franco Columbu (M&F June 1992).

„Měli jsme zvyk mluvit o druhých „Ten trénuje pomalu“ a „Ten trénuje lehce“ nebo „Ten vypadá strašně unavený.“ Když jsme tohle viděli, věděli jsme, že je náš. Cítili jsme se neporazitelní: Nikdo nás nezastaví! Svaly rostou všude! Ničili jsme psychicky nejen soupeře, ale celý svět. Každý chtěl den po dni vědět co děláme. Stalo se, že jsme týden před Olympií vynechali trénink. Být to kdokoliv jiný, nic by se nestalo, ale Arnold a já?

Během dne se už mluvilo po celé zemi: Co to dělají? Ve skutečnosti jsme se dohodli, že dnes na to nemáme. Udělali jsme pár sérií, ale žádné napumpování nepřišlo. Možná jsme byli přetrénovaní. Arnold povídá: Jdeme na snídani, a já neprotestoval. Míříme pryč a najednou se objeví Ed Giuliani. Diví se: Děláte si srandu, ne? Nakonec, měli jsme týden před soutěží a dolaďovali jsme formu. Ale ne, neděláme. Chceš jít s námi? Místo aby se přidal, Giuliani hned letěl k telefonu a začal volat do každé velké posilovny v zemi! Co myslíte, že mají za lubem? ptal se každého. Následující den se zpráva rozletěla a všichni chtěli vědět, jaký trumf máme v rukávu. Nic, jen jsme se nemohli napumpovat – a máme hlad!“

„Arnolda jsem poprvé potkal v Mnichově při předávání medailí. Arnold vyhrál titul juniorského mistra Evropy a já se stal mistrem Evropy v powerliftingu. Řekl jsem mu Hello! Odkud jsi? Já nejsem z Německa, ale z Rakouska, odpověděl. Příště jsem na něj narazil o půl roku později v mnichovské posilovně. Přišel ke mně a říká: Jak ti mohu pomoci? Co tím myslíš? opáčil jsem. Arnold byl totiž manažerem té posilovny. A představte si, o 27 let později – dvacet sedm let – spolu stále trénujeme. Věříte tomu?“