Odhalený mýtus
Odhalený mýtus
Proslýchalo se, že Oliva pobíral honoráře za to, že na soutěž vůbec přijel, neukazoval se v dobré formě, býval arogantní a nafoukaný. Oscar Heidenstam dokonce řekl, že není lepší než Bill Grant! Shodou různých okolností a nešťastných výroků došlo k tomu, že kulturista s „nejlepší postavou všech dob“ (Arnold byl vždy největší šampion) vytěžil ze své reputace tak málo. Arnold točil film za filmem, jeho popularita včetně napojení na klan Kennedyů rostla rok po roce, kdežto Oliva sloužil směny u chicagské policie…
Kdysi jsem napsal, že Oliva odmítal nabídky Joe Weidera na přestěhování do Kalifornie (jak se dozvíme později, možná to byla osudová chyba). „Mám rád Chicago,“ vysvětluje Oliva „a zůstanu tady až do smrti.Ještě když jsem soutěžil, jezdil jsem často do Los Angeles, ale pokaždé jsem spěchal zpátky domů. Nebylo v tom zvláštního ani osobního, chlapi v Kalifornii jsou všichni kamarádi, ale já se s žádným moc nepřátelil. Měl jsem zkrátka rád svoji izolaci tady v Chicagu!“ V retrospektivě lze prohlásit, že svoje nejlepší roky (1972-1982) Oliva promarnil. Později sám uznal, že lituje věcí, které pokazily jeho vztah s Weiderem: „Byl jsem prostě mladý a pod velkým tlakem,“ vzpomíná. Neměl takt v situacích, které vyžadovaly diplomacii, propásl všechny možnosti, z nichž mohl profitovat, takže to, co jinak mohlo být jeho, shrábli méně talentovaní borci. Zkoušel bojovat s Weiderem a zjistil, že ve skutečnosti vedl válku proti sobě. Poučil se, že jiné federace nabízely všechno a nedaly nic. Nakonec dospěl k názoru, že IFBB – ač nedokonalá – stojí vysoko nade všemi ostatními federacemi. „Mnozí z nás zapomínají, že Joe vedle své lásky k bodybuildingu musí být také obchodník, a dobrý, pro dobro všech kulturistů. S Weiderem se nebojuje, s ním se uzavírají dohody.“ Věří Sergio, že v jeho životě sehrál velkou roli rasizmus? Záhadně se usměje, mrkne a říká: „Člověče, tohle je stále Amerika!“
Na toto místo patří značná část článku Joe Weidera s názvem The body that might have been (Muscle Builder 1978). „Byl jsem pyšný, když Sergio vyhrál Mr. Olympia 1967. Rok a půl zpátky, než jsem jej vzal pod svůj dohled, byl hubený a obyčejný. V roce 1968 vyhrál znovu, pózoval pro fotografy a blahořečil mému vedení. Potom však jeho ego začalo růst a náš vztah tím trpěl. Sergio začal věřit ve svoji neporazitelnost. Když se mu to hodilo, poslouchal moje rady, a když ne, jednal podle svého. Domníval se, že může se svým tělem nakládat tak, jako to dělal s lidmi, kteří v něm viděli idol a byli ochotní mu věřit. Sergio však k sobě nebyl upřímný, přehlížel pravidla správné výživy a tréninku. Arnold si také ohromně věřil, ale věděl, kdy končí kecy a začíná realita; Sergio spoléhal na pumping. Při váze 97 kg se dokázal napumpovat tak, že vypadal na 110 kg. Svojí velikostí a symetrií ohromil každého, ovšem současně tím smazal definici i svalovou separaci. Pokud stál na pódiu déle než pět minut, úplně splasknul. Stejným způsobem také trénoval – maximálně se napumpoval a skončil. V té době byl asi dva roky od vrcholu, nikoho však neposlouchal. Při nedávné soutěži ve Francii vypadl znovu – snad se stalo něco podobného, jako když prohrál s Arnoldem. Na jeviště přišel napumpovaný k prasknutí a postupně se zmenšoval, zatímco vnímavý Arnold s každou pózou nabýval na velikosti. Sergio je jako herec, který odmítá režiséra… nesnáší přítomnost dalšího talentu. Bere jen takovou práci, kde hraje hlavní roli. Nenávidím fakt, že mne Sergio ošidil o možnost vytvořit jednu z nejskvělejších postav naší doby. Právě když začal dotesávat tělo, které by šokovalo celé lidstvo, Sergio odbočil jinam, a kulturistika přišla o zázrak!“
