ŠTĚPÁN GINZEL: Internet se stal zdrojem lží, nadávek, sprostot a chytrostí od hlupáků

Štěpáne, poprosil bych tě na úvod o kratší představení. Těžká otázka, kdo je Štěpán Ginzel?

Ano, z těch všech, které mě čekají možná ta nejtěžší. Nemám rád ty výčty startů a umístění, které se při představovačkách uvádějí. Nezajímá mě na soutěži moc výsledek, i když bych kecal, kdybych řekl, že medaile na krku neni příjemná. Naopak jsem možná trochu estrogeňák a když se neco povede, tak mám kolikrát co dělat, abych se v back stage nerozbrečel. Zásadní je ale pro mě to, jakou formou a projevem se dokážu prezentovat a jak příjemný pro mě bude průběh soutěže. Zmíním tedy jen ty starty, co mi utkvěli v paměti nejvíce.
Finále mistrovství evropy 2014, české mistrovské tituly roku 2015. Dvě finálová umístěni na Olympii v Praze, třetí místo na Diamond cup v Ostravě a loňská Olympie v Anglii. I když medaile jsem třeba bral na jiných závodech, tak když už mám bilancovat, tak si vzpomenu hlavně na tyhle závody.
Jinak jsem ale docela starej kluk, kterej hrál do svých osmnácti hokej, miluje snowboarding, zvířata a psy, zajímá se o hudbu a styl. V roce 2010 jsem založil sportovní klub Hardcore Tréninky a od té doby otevřel dvě tělocvičny v Praze.

Štěpán Ginzel

Do minulé sezóny jsem se věnoval přípravě závodníků, ke které jak doufám, najdu někdy důvod a chuť se vrátit.

Jak to vypadá s tebou jako závodníkem? Máš ještě něco v plánu?

To je otázka i pro mé já. Poslední dvě sezóny jsem během přípravy téměř nekoukal do závodního kalendáře. Jen jsem ho vnímal v tom smyslu, že jsem dle něj pripravoval kluky. Prostě jsem zkoušel systémy a metody, které mě budou bavit a hlavně mě posunou dál. Jenže bez cíle neumím dojít na úplný vrchol, takže jsem vždy zvažoval, jestli přípravu uzavřít nějakým fotoprojektem, nebo se prostě dopřipravit a někde si stoupnout. Sebereflexe si troufnu říct je u mě až předimenzovaná, takže v té chvíli, kdy by se dala forma ohodnotit procentuelně na 80% musí prijít někdo, komu věřím, kdo na mě koukne a řekne, že s tím mám jít na prkna. Kouknu do kalendáře, vyberu vhodné závody, nastavím mind set a dám do toho svůj strop.
Mezi roky 2015 až 2017 se mi závodění dost znechutilo. To hlavně díky pořadatelským excesům, které vám daj v ten váš den D pocit, že jste lůza, co investivala čas, energii a penize jen do toho, aby z ní někdo udělal debila. Po každém takovém závodě jsem si říkal, že to byl ten poslední. Jenže ten čertík, který v tobě je, tě jen tak skončit nenechá. Můj zatím poslední závod pod NPC federací Olympie UK v Anglii, byl pro mě obratem o 180 stupňů. Všechno jsem si užil, forma došla hlavně díky Katce Kyptové životně. Na registraci, v back stage a hlavně na pódiu jsem si po dlouhé době připadal jako opravdový závodník, kterého rozhodčí zajímaj a pořadatelé respektujou. A to jsme tam s Jirkou Malířem byli jediný dva češi mezi dalšíma pětseti chlapama z celého světa. K tomu vše došperkoval fakt, že tam semnou mohla být jak Kačka, tak přitelkyně Verča.
Byl jsem uspokojenej a zvláštní je, že od té doby se mi na závody už moc nechce. Asi si ten zážitek nechci kazit. Ale ten čertík ve mě samozřejmě furt je.

Zaregistroval jsem zajímavé stories u tebe na IG (viz fotky pod článkem). Co tě k nim vyprovokovalo?

Ty přispěvky se týkaly dvou témat vzájemně propojených.
Sport a sociální sítě by měli dle mě společnost spojovat a propojovat. Zatím je to ale místo pro egoválku napříč kategoriema, federacema a generacema.
Do kontroverzních diskusí a k příspěvkům se v zásadě nezapojuju. Když už, tak raději dvousmyslem ve vtipu, nebo tak, abych vyjádřil co chci, ale debil to neměl šanci pochopit a zaútočit nejakým hloupým argumentem. Nemám na to zkrátka čas a nervy. Když už mě něco vážne nasere, tak se vyjádřim u sebe na IG nebo FB. Tam mám trochu pocit, že se rozčiluju u sebe v obyváku, kde žádný debily nemám. Troufnu si říct, že mě moc debilů nesleduje a možná proto mám relativně málo fans:)
V příspěvku jsem nereagoval na určitý status video, ani osobu, ale na ten neustále se dlouhodobě rozšiřujíci egomor, který ničí všechno, co jsme na tomhle sportu měli rádi. Internet se stal zdrojem lží, nadávek, sprostot, chytrostí od hlupáků a urážek těch, kteří si urážky nezaslouží. Respekt k těm, kterým právem patří je tu nulový. Každý tu dělá semináře, vlogy, otázky a odpovědi, dokonce píše knihy, radí tu jak sypat zdravě, jak nejlíp cvičit, jak suplementovat a dokonce jak aplikovat chemii. Jeden se obouvá do druhého, napadá zúčastněné, nebo ty, kteří mlčí a dělají svoje věci správně. Takový člověk pak cpe společnosti to, že všechno dělá s pokorou a se skromností sobě vlastní a že to co dělá nedělá pro peníze a zviditelnění, ale že to je jeho poslání. Nejúsměvnější je oblíbená myšlenka, že chtějí jen pomoct mladým, aby si nezkurvili zdraví, aby nesypali, aby předešli vedlejšákům a neměli ze střel abscesy. Povyšují se jeden nad druhým, že ten či onen dělá pro kulturistiku víc.
Všichni to co dělaj, dělaj vždy pro zviditelnění, někteří kvůli příjmům, sponzorům a většina hlavně a jen pro svoje neukojitelný ego. Nikoho to není poslání. To je prostě blbost. Když trochu znáte příběhy těhle lidí, tak se nejde tomu nezasmát. Neházejte ale všechny do jednoho pytle. Jsou tu lidi, kteří nám mají co říct a které stojí za to poslouchat a sledovat.

Názor, že by mnohé vyřešilo, kdyby se zrušily dorostenecké kategorie a závodění by bylo jen pro plnoleté slyším poprvé. Jak jsi k tomuto názoru dospěl a co si myslíš, že by se tím změnilo?

Doma s přítelkyní Verčou Szalayovou (mistryní ČR z roku 2013 v bikini fitness) sledujeme a probíráme vzestupy a pády všech kategorií kulturistiky jak u nás, tak i v zahraničí. Verča už delší dobu nezávodí a tak má mnohem nezaujetější a zdravější pohled na veškeré dění.
Fakt je ten, že závodní kulturistika a celá příprava je dost osobní věc, kterou zvládne stoprocentně jen málokdo. Dostáváte se s psychikou a energií na totální hranu. Fyzická náročnost je maximální a společensky jste značně odříznutý. Toto všechno je pro kluky a holky minimálně dorosteneckého věku, kdy se tělo a mysl teprve dovyvíjí dost nebezpečné. A to se stále bavím o naturální přípravě! Přidej do těla v tomhle stavu chemii, pohraj si v tomhle věku s hormónama a mělo by být všem jasné, jaké to bude mít následky. Proč tu máme vysypaný šestnáctiletý děti s gynekomastií až na rozhodcovský stůl? Protože chtěj v sedmnácti závodit a nejlépe vyhrát? Samozřejmě že tu jsou i ty rozumnější, kteří o tu možnost porovnat se s ostatníma přijdou, ale věřím, že ty jsou natolik sebereflektivní, že si rádi počkaj a budou o dva roky déle makat a využívat svůj potenciál, když to ostatní bez AS nedokážou. Dle mého názoru je zrušení dorosteneckých kategorií jedna z reálných možností, jak alespoň u několika jedinců o pár let posunout zneužívání steroidů. Jak pro mladé udělat tenhle sport zdravějším a jak některé mladé donutit více přemýšlet nad svou přípravou a hledat svoje naturální maxima. Osobám mladším 21 let žádné těžké steroidy do těla prostě nepatří. Už jen na základě mých přispěvků ve stories mi spoustu lidí poslalo fotky a odkazy buď totálně a viditelně poničených náctiletých těl, nebo fotky devatenáctiletých stotřicetikilových zvířat. Ty maj dle mě o své budoucnosti dávno rozhodnuto.
Byla to jen naše společná úvaha s Verčou, která by mohla sloužit k diskuzi a zřejmě nemá šanci na úspěch, protože pochybuju, že by k takovému kroku skfčr přistoupilo.

Jak mění poslední roky tvůj pohled na scénu fitness a kulturistiky hlavně v České republice?

Jestli máš na mysli rozdělení federací, tak nad tím jsem v prvním dojmu přemyšlel jako nad velkým průserem. Dnes už to ale tak nevidím. Je tu mnohem více možností pro každého se realizovat, což má samozřejme svoje pro a proti. Více, těch kvalitnějších sportovců dostane šanci se věnovat kulturistice naplno. O kvalitě jednotlivých federací se bavit nechci. Každý má své zkušenosti a podle těch se rozhodne, nebo půjde cestou pokus omyl. Ja si vybral NPC a byl jsem po předešlých letech nadšenej.

Je ale pravda, že rozdělení federací rozděluje i společnost. To je ale potom, jestli je společnost stádem tupých ovcí, nebo chytrých lišek.

Co je ale velká tragédie je to, že český svaz nepomáhá a nepodporuje české závodníky jako takové, ale závodníky jen jedné z federací. Já to ale ve finále bral při svém startu v Anglii jako plus.

Já tě znám jako osobnost na české scéně mnohem déle, ale pro některé fanoušky jsi se dostal do povědomí jako člověk, který vychoval Vojtu Trnku. Vojta se pod tvým vedením stal naturálně absolutním mistrem Čech i ČR v juniorech a o rok později, stále jako junior, i v mužích. 14 dní na to jste sebrali dva evropské bronzy v kulturistice juniorů i mužů. Jak vzpomínáš na tohle období?

To bylo prostě období vyplněných snů.
Skoro na vše, na co jsem pomyslně sáhnul se povedlo. Byly to dva roky, kdy padali medaile a tituly jak na běžícím pásu. Vojtovi úspěchy jsou samozřejmě asi ty nejcenější a pro širokou veřejnost nejviditelnější. Zapsal se tím do historie české scény, ale ty dvě sezóny bylo podemnou dalších X kluků, kteří uspěli. Jsou tam vítězové svých kategorii na pohárovkách, nebo kondičkách, další mistři, vícemistři čech a republiky a to i ty absolutní. Bylo to prostě užasný a na každyho z kluků strašně rád vzpomínám. Tenkrát jsem do toho dával úplně vše. Navíc jsem se připravoval i já a získal i pro sebe titul mistra republiky.
Vojta je taková oddělená kapitola mýho života a pro mě nejzásadnější moment byl ten, kdy jsem ho viděl poprvé na pódiu při finálové volné sestavě, kde už bylo vlastně vše jasný. Tenkrát jsem viděl kluka, kterýmu jsem já našel to co dlouho hledal a bude to zřejme naplňovat jeho další život. Tenkrát jsem byl nejradši za to, že jsem za ním u mě v tělocvičně přišel a řekl mu “nechceš si zkusit závody?”
To co se dělo následující dvě sezóny až do ME bylo prostě nepřenositelný.
To, že už spolu momentálně nespolupracujeme beru jako přirozenej vývoj a zpětně to hodnotím tak, že jsme se jako trenér a závodník rozešli v pravou chvíli. Důležitý je, že to přežilo naše přátelství a vídáme se téměř každý den v práci, nebo ve fitku.

Vojta nedávno v mém podcastu poodhalil, že za sebou máte menší krizi, kdy se on rozhodl jít jinou cestou, než kterou jste plánovali spolu. Následovalo období, kdy se ti vyhýbal a moc nekomunikoval. Co říkáš na tohle Vojty rozhodnutí a co mu následovalo? Jen dodám, že Vojta se pokusí za 3 týdny zabojovat o IFBB Pro kartu na závodech v Anglii.

Vojta to v tvém podcastu řekl pravdivě a já to jen trochu rozvedu.
Já si nikdy nemyslel, že budu po Vojtově boku do konce jeho kariéry, ale je fakt, že jsem nad jeho přípravou přemýšlel několik let dopředu, aby vše plynulo tak, jak jsem si myslel, že je pro Vojtu nejlepší. V době, kdy se rozhodl pokračovat dál v závodění pod vedením Jirky, jsme měli naplánovanou roční pauzu s odpočinkem a dlouhodobým nabírání. Tělo bylo po každosezónním drillu strašně unavený. Vždyť závodil a připravoval se naturálně bez pauzy několik sezón.
Na naše poslední společné závody EVLS v Praze, tělo už nereagovalo tak, jak jsem u něj byl zvyklý, ale do toho jsme stím šli. Původní plán misto EVLS byl totiž svět, který byl o pár měsíců později a býval by na něj byl Vojta více odpočatý. Myslím, že když padlo toto rozhodnutí, tak už se Vojta nestihl zaregistrovat k monitoringu a tak bylo rozhodnuto. I tak byl ale nakonec na EVLS vlastně nejlepší ve své kategorii.
Vojta se tedy rozhodl, že se pauza konat nebude a že chce jet na Maltu pod vedením Jirky. Tenkrát jsem bohužel nedostal pořádné a racionální vysvětlení proč se tak rozhodl. Byl u něj zkrátka, jak sám řekl problém v komunikaci. Jasně, že jsem z toho byl špatnej, jasně že jsem přemýšlel proč a co ho k tomu vedlo a hledal jsem chyby v sobě. Jenže, když ti ty chyby nikdo nevyčte v pravou chvíli, tak s nimi nemáš šanci nic udělat. Řekl jsem si, že to do konce sezóny nebudu nijak řešit, aby měl klid na přípravu a prostě to nechám být. Počkám, jestli sám nepřijde s nějakým vysvětlením. Celou přípravu jsme se vídali jak ve fitku, tak na Hardcore Tréninkách, kde už tenkrát působil jako trenér, ale komunikovali jsme vlastně jen na pracovní linii. Bylo to blbý a pro oba asi ne moc příjemný období. Doufal jsem, že Vojta po závodech přijde a vše si vklidu vyříkáme.

Štěpán Ginzel a Vojta Trnka

To se ale bohužel nestalo a tak jsem Vojtu a jeho přitelkyni Ivanku pozval ke mě domů, připravil nějaký jídlo a o všem jsme pokecali jako starý dobrý kamarádi, který spolu zažili skvělý věci. Od té doby je všechno v pořádku. Troufnu si říct, že i tahle etepa, která ani pro Vojtu nebyla příjemná, ho změnila v dospělýho chlapa. Myslím že dnes už mu nedělá problém říct komukoliv do očí, co si myslí. I mě to pomohlo dostat pod kontrolu vlastní ego a Vojtovi strašně přeju, ať uspěje a pokračuje v tom, co jsme spolu začali. Je to rozený šampión a bez medaile na krku to není on. Je úplně jedno, jestli získá pro kartu. Věřím že jo, ať už za tři týdny, nebo za tři roky. On má stále spoustu času. Přeju mu hlavně, aby dostal hned v Anglii opět jasnej signál, že on je ten šampión. Jako to poznal hned první sezónu, když pózoval při tracku “Jednou to budem mít” kterej jsme já, Verča a on společně vybrali.

Máš nějaký vzkaz asi hlavně pro mladé kluky, ale třeba i dívky a obecně pro čtenáře Muscle&Fitness?

Je to jednoduchej vzkaz. Jestli chcete být v tom co děláte a o co se snažíte lepší a nejlepší, potřebujete jen jediné:
Není to věhlasný trenér, nejsou to doplňky výživy, tréninkové koncepty a ty nejlepší posilovací stroje, nejsou to ani steroidy. Je to SEBEREFLEXE. Ta je v tomhle sportu, ale i v životě tím nejdůležitějším. Díky sebereflexi se dokážete posouvat neustále vpřed.

Štěpán Ginzel
www.hardcore-treninky.cz
www.tvuj-trener.cz