Trénuji, ergo sum?

21.1.2013

Před patnácti lety jsem coby padesátník napsal článek, otištěný v lednovém čísle Muscle&Fitness 1997. Část z něho tady ocituji.

Některé skvělé myšlenky dokáží na malém prostoru vystihnout překvapivě rozsáhlé souvislosti. K výchozí Descartově premise „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem) lze přidat podobnou úvahu „Patior, ergo sum“ (Trpím, tedy jsem). Do fyzičtější podoby citát přeladil americký lékař a běžec W. M. Bortz větou „Curso, ergo sum“ (Běžím, tedy jsem). Co povíte na formulaci „Exerceas, ergo sum?“

Ke sportu železa, svalů a síly jsem přišel náhodou v roce 1965. Po vojně jsem několik sezón soutěžil ve vzpírání, powerliftingu i kulturistice, a měl jsem rád trénink, závody i atmosféru kolem (dietu už méně).

Poté došlo k zajímavému jevu: Místo obvyklého poklesu zájmu se ze záliby stala vášeň, posedlost a celoživotní láska. Nestalo se tak pře noc a náhle. Stále jsem trénoval každý druhý den (také o dovolené, o Vánocích, na Silvestra, na Nový rok a dokonce i v zaměstnání – dělal jsem shyby na rámu dveří a tlaky jednou paží s 27 kg závažím).

Trénoval jsem po noční směně, před ní (dříve od 17. do 17:30, později raději dopoledne) i po denní, od 18. do 19:30. Lidé do posilovny přicházeli a zase odcházeli jinam, partneři se střídali, přátelství začínala a končila.

Během let jsem rovněž prováděl spousty hloupostí. Dlouho jsem trénoval bez pauzy, dokud něco nepovolilo (spodní záda, trapézy, lokty, ramena), trénoval jsem nachlazený, nemocný i zraněný. Nenapadlo mne vynechat trénink kvůli únavě nebo vykloubeném prstu, šel jsem do posilovny za průtrže mračen i ve sněhové vánici. Mojí filozofií bylo „Dýchám, tedy trénuji.“

Vím, že se svou posedlostí tréninkem nejsem sám; podobně se chovají běžci, tenisté, plavci a bikeři, lyžaři i turisté. Tuším, co tyto lidi motivuje, znám ale hlavně svoje důvody. Pravidelný trénink mne udržuje v kontaktu s mým tělem. Vím, jak je na tom můj oběhový systém, jakou mám chuť k jídlu, jak spím a jak vypadají moje svaly.

Trénink obecně určuje nejen naši vnější podobu, ale též nitro: V posilovně nebo na běžecké trase prožívám hluboký pocit satisfakce a naplnění, nemluvě o účinku endorfinů a radosti z pohybu. Takto jsem pod kontrolou, neboť v životě dokážeme kontrolovat jen málo věcí. Tréninkem vytvářím dohled nad svou tělesnou i duševní pohodou.

Značnou část tréninkové posedlosti tvoří ješitnost, založená na schopnosti a vzhledu. Proháním mladého partnera, nemám pivní břicho jako mnozí vrstevníci, vypadám celkem dobře a fit.

Být aktivní, odolávat erozi způsobené věkem a nespoléhat na medikamenty, to již zajisté není ješitnost. Snad proto se nemusím do tréninku nutit: Trénuji a tedy jsem.

Minulo 15 let. Česko-slovenský Muscle&Fitness vydal 15 ročníků, máme vševědoucí internet a chytré telefony, nové vrásky, další dioptrie i kila navíc.

Trénujeme stále, to ano, jádro však prošlo důkladnou změnou; dosvědčují to i příklady sedmdesátníků Brada Harrise, Billa Granta, Jima Morrise nebo Dave Drapera. (Nebo jejich rovesníků z týmu M&F Czech&Slovak Juraje Višného, Alexandra Bačinského, Milana Jablonského…)

Místo termínu „brutální námaha“ teď používám rozumná úvaha, „vražedná intenzita“ je nahrazena vnitřním nasazením, proti vysokým vahám stojí více opakování.

Přístup k tréninku postaršího kulturisty (veterána, oldtimera, seniora-bušiče, šedého vlka, svalovce s vráskami; pro nejmladší kulturista z doby, kdy se ing. Kašpar poprvé vznesl do vzduchu) na svém webu výstižně popsal právě Dave Draper. Srovnává jej totiž s jízdou po silnici plné značek: Zákaz vjezdu! Zákaz zastavení! Zákaz předjíždění! Jiné nebezpečí! Jestliže si nedáte pozor a zákazy (pravidla čili zásady, viz níže) porušíte, dostaví se problémy; ne snad bezprostřední ohrožení života, zato nepříjemné bolesti v kloubech, natažených šlachách a namožených úponech. Zmíněné zásady bych pojal asi takto – 1. Neublížit si, 2. Zjistit, co stále funguje, 3. Protáhnout a prokrvit svaly, 4. Oprášit železo. Dodávám, že jdou využít jak naráz, tak jednotlivě (viz č. 4 v případě, že se zrovna necítíte). Během tréninku je nutné monitorovat a rozlišovat pocity a umět včas přibrzdit. Při tom máte mít zjištěno, jaké dávky přesahují únosnou mez, jaká námaha je ještě OK a kolik času se vyplatí tréninku věnovat.

Na druhou stranu není důvod, proč přestávat. Mohu se celý den ploužit s depresivní náladou jako mátoha, po tréninku se však cítím o dvě dekády mladší (tak dobře, o jednu dekádu), plný elánu a optimizmu, neváhám říci v euforii a nabitý na tisíc voltů. Nepřestávat je správné heslo. Není to hrdinství, nýbrž potřeba, doslova nutnost. Loučím se myšlenkou Dave Drapera: „Žiji, trénuji, bolí to, tedy jsem.“