Vzpomínka: Eric Pedersen (Dokončení)

Eric Pedersen uvažoval o studiu na univerzitě s cílem získání kvalifikace učitele tělesné výchovy. Navenek působil skromně až lhostejně, uvnitř ale živil dychtivé nadšení stát se nejlepším kulturistou Ameriky.

Co by bylo, kdyby…

Úvodem jsem naznačil možnost, že Pedersenova porážka na Mr. America 1947 neměla úplně čisté pozadí. Spekulativní úvaha na téma „Co kdyby…“ mne vedla k prostudování dostupných podkladů a následujícím závěrům.

Jak těsné to bylo potvrzují výsledky vložené soutěže. Titul Most Muscular Man získal se ziskem 30 bodů Pedersen, Reeves dosáhl 29 bodů. K celkovému hodnocení historik IFBB Joe Roark (FLEX, 2000) poznamenal, že Reeves nedocílil dominantního vítězství, ale vše rozhodlo vynucené hlasování ve sboru rozhodčích.

Na tom se shodují tři očití svědkové, Peary Rader (časopis Ironman), Lon Hanagan (Your Physique) a Bert Goodrich (Muscle Power). Ještě připomenu, že oba dotyční borci byli vyzváni k opětovnému srovnávání a rozhodčí se po dlouhém rozvažování usnesli na tom, že vyhraje Reeves. Arbitrů bylo devět, z toho sedm z různých oblastí sportu a dva bez doložené kvalifikace. Jejich výrok musel v každém případě vyjít z pěti možností, od 5:4 až po 9:0 v Reevesův prospěch, ale jakými motivy a pohnutkami se řídili, to nikdy nezjistíme.

Bruce Randall v časopise Muscular Development uvedl toto: „Erikovi se připisuje klasická poznámka, kterou pronesl poté, když se dozvěděl o své velmi těsné prohře: Pche, Reeves mne pobil od krku nahoru!“ Co když váhající rozhodčí zlomil Reevesův klasicky řezaný, mužný obličej? Dva další důvody už neberme příliš vážně.

Podle Joe Weidera přišel Pedersen o půl bodu (kde se vzaly půlené body?) proto, že trval na tom, že bude mít na nohách kotníčkové tenisky! A nakonec, když zoufalí arbitři nemohli na obou závodnících najít žádné vady, všiml si jeden z nich pubertálních pupínků na Pedersenových zádech – a to prý rozhodlo!

Změnila by Reevesova případná prohra historii kulturistiky? Je pravda, že jako Mister America jezdil po exhibicích a získával slávu, ovšem na svůj úspěch na filmovém plátně musel počkat až do roku 1957. Mezitím žil na Muscle Beach, živil se všelijak a soutěžil.

Na Mr. Universe 1948 v Londýně prožil Steve Reeves stejné martyrium s Johnem Grimekem – znovu na body nerozhodně! Kouč Bob Hoffman ale navrhl řešení ve formě improvizované gymnastické soutěže, kde Reeves neměl šanci.

Podruhé Reeves unikl osudu na NABBA Mr. Universe 1950; historie vydává svědectví, že vyhrál o vlásek, jen těsným poměrem hlasů nad domácím Regem Parkem. Opačnou situaci si netroufám předjímat.

Pedersen mohl ještě umocnit tréninkové úsilí, také odjet do Londýna a svést vyrovnaný souboj s Grimekem, to je však již ryzí fabulace.

Přenesme se ale v čase dopředu. Co by se stalo, pokud by Larry Scott prohrál na Mr. Olympia 1965 s Haroldem Poolem? A o rok později, kdy rovněž došlo ke shodě a výsledek údajně otočil jeden jediný hlas podjatého rozhodčího? Co by se stalo, kdyby Sergio Oliva na AAU Mr. America 1965 porazil Jerryho Danielse a následně se na evropské půdě, mnohem tolerantnější k barevným kulturistům, ověnčil titulem Mr. Universe od NABBY? Komu by uvolnil místo v IFBB, potažmo na Olympii?

Na to odpovědět neumíme. Važme si historie a přemýšlejme o ní. Ti, kterí na historii zapomínají, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. A některé věci bychom si rozhodně nepřáli.