Za Petrem Stachem

Na soutěžním pódiu

První setkání České Třebové s Radotínem se odehrálo na přeboru Východočeské oblasti v Pardubicích dne 20. března 1971, druhé na Velké ceně Orlických hor v Letohradě 20. listopadu 1971. Tady přiznávám, že se na něho nepamatuji.

V prvním případě byl hvězdou Jiří Horký z Olympie Praha, ve druhém Laco Kléri z Košic, jehož jsem viděl poprvé v životě. My zůstali v poli závodníků, jak hovoří výsledky: na oblasti Stach 6, Švub 8, v Letohradě Švub 7, Stach 8. Jedním z rozhodčích zde byl Ľudo Major a šlo o naše historicky první setkání.

V říjnu 1972 jsme soutěžili na Ceně Královodvorských železáren u Berouna. Já skončil v kategorii do 168 cm pátý, Stach do 175 cm třetí. (Mimochodem, Ľudo Major vyhrál výškovou kategorii nad 175 cm.)

Petr Stach – trénink na dobovém nářadí.

Druhá vzpomínka je z IX. ročníku Ceny Orlických hor, konané v Č. Třebové 20. října 1974. Petr se stal absolutním vítězem (mimochodem po výhrách v letech 1975 a 1977 získal cenný putovní pohár) a my Třebováci jsme poprvé viděli Jaroslava Satinu z Ostravy.

Mistrovství Evropy 1975

Vítěz ME 1975.

Po triumfu Petra Stacha na mistrovství Evropy se přihlásila různá média, a přestože nešlo o sport I. kategorie, v tisku se objevila hromada článků a rozhovorů s novopečeným šampiónem. Psaly o něm jak lokální plátky (podnikové noviny Motorletu Praha), tak celostátní časopisy jako Štart a Stadio; z denníků pouze Šport vycházející v Bratislavě, kde už působil jako profesionální novinář Ľudo Major. Petrovi jsem poslal dopis a z jeho odpovědi ze 12. října t.r. vybírám několik řádků.

Příprava byla velmi tvrdá, dvoufázově od 6-8 a od 15:30 do 18:30 hodin. Denně 140 sérií, zhruba 70 ráno a 70 odpoledne, tonáž 65-75 tun. První den ráno ramena, triceps a břicho, odpoledne záda, biceps a lýtka. 2. den ráno prsa a břicho, odpoledne stehna a lýtka. Dál jsem opakoval 1. den, 2. den a ještě třetí, šestý den bylo volno a cyklus začínal znovu. Tři týdny před soutěží jsem jedl jen 1,5 kg masa denně a pil čistou vodu plus vitamíny. Spal jsem 8-10 hodin. Objem pasu jsem stáhl na 70-71 cm, biceps 49 cm, váha 84 kg.

Své umístění na mistrovství Evropy posuzuji tak, že jsem byl vynikajícně připravený, ostatní mají vrchol až 8. listopadu na Mr. Universe v Jižní Africe. Odborníci byli překvapení a hovořili o nás v superlativech, zejména o našich volných sestavách. Estetiku, střídání rytmu, obsah, provedení i choreografii srovnávali s Frankem Zanem.

Na MS 1976 v Montrealu, vlevo státní trenér Alexander Bačinský, vpravo vedoucí kanceláře Československých aerolinií v Kanadě Vojtech Molnár.

Mistrovství Evropy a světa 1977, Nimes

Svět: Vzhledem k výroku jury ve prospěch Paula Granta proti Lojzovi (Pekovi) je vidět, že i kulturistika má co činit se špinavým zákulisním bojem firem, rozhodčích a dalších činovníků. Byl jsem taky svědkem nesportovního a naopak pěkného sportovního chování. Třeba Darcy Beccles startující za Kanadu vylítl na Roye Callendera a začal mu sprostě nadávat, jako kdyby Roy za výsledek mohl. Překvapil mne i Danny Padilla. Přišel jsem za ním, aby mi dal trochu krému pro Lojzu. Když zjistil, že je to pro Peka, s úsměvem zavrtěl hlavou a řekl “Now no.” Proti tomu můj soupeř Bubenicek z Rakouska mi sám olej nabídl!

Trochu mne mrzí, že se většina sdělovacích prostředků včetně televize zachovala tak macešsky a nezveřejnila ani výsledky. Doma na nádraží na nás čekal jeden jediný člověk. Ve Francii a v Německu jsem si nevšiml ani jediné věci, která by podle mého názoru snesla kritiku člověka socialistické společnosti.

Já mám jen jeden cíl, trochu se ještě zlepšit a vydržet. Nemá cenu si dělat zbytečné iluze. Může přijít nemoc, úraz a pak tvrdá realita. Trochu mi udělali čáru přes rozpočet vojáci, že mne pozvali na cvičení. Kdybych se náhodou objevil ve Třebové, doufám, že mne nenecháte padnout!

Tady si Petr neuvědomil, že třebovská kasárna zabralo v roce 1968 sovětské vojsko.

Mistr pózování. (M-ČSSR 1977 v Ostravě.)

Mistrovství světa juniorů a masters, Bratislava, listopad 1994

Redakce Muscle&Fitness (její šéf Ľudo Major) mne tenkrát pozvala jako diváka. Petra Stacha jsem zahlédl mezi přítomnými českými a slovenskými celebritami. Po dlouhém dni mne čekala ještě delší noční cesta vlakem domů. Už nevím, jak mne napadlo požádat Petra, který mířil na Prahu, aby mne vzal do jeho naleštěného bouráku, a dodnes nechápu, jak jsem jej přesvědčil k zajížďce přes Českou Třebovou. Tváře spolujezdců jsem už zapomněl, ale sedělo nás v autě pět. Kus cesty jsem prospal, od Svitav pak Petra naváděl okreskami do Třebové. Doma ve tři v noci jsem navařil kafe a Petrovi přidal vitamín C s ženšenem na povzbuzení proti únavě. Když odjížděli, popřál jsem Šťastnou cestu, a tehdy jsem Petra Stacha viděl naposledy.

Co dodat? Nikdo nežije věčně. Pro každého jednou přijde poslední den, každý si však přeje, aby nikdy nenastal, a není na něj připravený. Žádný člověk není doopravdy mrtev až do chvíle, kdy je zapomenut.

My na Petra Stacha nikdy nezapomeneme.

MS 1978 v Acapulcu. (Vlevo slavný Tom Platz, druhý zleva Stach.)