Začátky: Jay Cutler (1)

Už jsem několikrát předeslal, jak zajímavé možnosti nabízí ohlédnutí nazpět, například listování časopisy z doby před 10-20 lety (podobně se rád vracím k oblíbeným, stokrát přečteným knížkám). Takhle mne zrovna zaujal Jay Cutler. Zajisté, všichni jsme o něm četli, studovali tréninky, viděli fotky a sledovali jeho pozvolný vzestup nahoru, taky tři po sobě jdoucí vítězství na Arnold Classic, abychom po čtyřech 2. místech nakonec uznali i vytoužený titul Mr. Olympia. Jenže při tom nám jaksi uniklo, co bylo na začátku.

Jay Cutler (původním jménem Jason) se narodil 3. srpna 1973 ve městě Worchester, Massachusetts, v rodině se třemi bratry a třemi sestrami. Otec byl dohlížitelem u silnic a matka účetní na vojenské základně. V dětství jezdil na kole a staral se o zvířata na farmě, pak pracoval ve stavební firmě svého bratra, kde získal docela slušné svaly. Na střední škole hrál americký fotbal, po maturitě šel na Quinsigamond Community College a přidružený titul z trestního práva získal v roce 1993.

Trénink zahájil na 18. narozeniny, protože chtěl lépe vypadat. V časopise viděl snímek Paula DeMaye, borce proslulého nadlidskými kvadricepsy, a snažil se jej napodobit, proto dělal všechny známé cviky a jeho nohy rychle zareagovaly. Už za rok byly tak velké, že musel přestat úplně dělat dřepy. Dnes tomu říká „ego-lifting,“ ale tenkrát přišel do posilovny, namotal na kolena bandáže a v každém tréninku dělal 8-10 opakování s 220 kg. Nejvíc udělal 4 opakování s 265 kg – v 19 letech!

Brzy začal mít potíže se symetrií, protože měl ohromné kvadricepsy, ramena jako skříň a boulovité deltoidy, ale naprosto plochá záda a žádné hamstringy. V roce 1993, to mu bylo necelých dvacet, vyhrál NPC Iron Bodies Invitational v kategorii dorostu i mužů (!) a pak hned národní šampionát dorostu. To už jej nazývali „Ultimate Beef“ a znovu připomínám, že hovoříme o roce 1993, před 16 lety. Tehdy řekl: „Trénink nohou nenávidím – ve skutečnosti ho naprosto nesnáším. Zpočátku jsem to měl rád, protože jsem zvedal těžké váhy. Nenávidím dřepy. Moje kvadricepsy jsou genetický dar a jsem rád, že už je nemusím trénovat tak tvrdě. O dřepech nemohu říci nic špatného, byly základem růstu mých nohou. Dnes je nemám rád, protože pamatuji tu těžkou činkou na zádech a jak moc mne bolela kolena!“